Druhá Adventní

Sobota v 12:45 | ~ Khalia |  Poetický klid
~ Druhá Adventní ~

V každém oku plamínek
Ušitý ze vzpomínek
Ke zdi zády, do tmy čelem
Ke krmelci přišel jelen

Z nozder pára, z očí třpyt
Přišel se sem usmířit
Dotýkáš se jeho čela
Řekl: Je to paralela

Za dva týdny přijdu zas
V malém dítku slyš můj hlas
Na světlo už nezapomeň
Ze svící si schovej oheň

Nádech
Výdech…

Vnímej, jakou moc má zima
Teď jsi volný, pryč je vina

*♥*
 

První Adventní

2. prosince 2018 v 20:32 | ~ Khalia |  Poetický klid
Advent je čas, kdy se jde do nitra. Jde se po vrstvách. Do srdce, které nemá hranice... ale teď jsme na začátku. U těla. U rozdílů, hranic a (zdánlivého) oddělení, abychom se mohli zase sjednotit, sami v sobě. A já děkuji, že mohu být, žít a sdílet, bez ohledu na strach. Ať už jsou vzpomínky mé nebo číkoliv jiné, jedno platí - "Art should comfort the disturbed and disturb the comfortable." :) A proto buďme bdělí...


*:. První Adventní .:*

Kdysi jsi taky měl vzpomínky
Jak pěsti buší do maminky
Schovávals hlavu pod polštářem
Abys neslyšel její nářek
V malém těle malá dušička
Prý jsi pro ni anděl z nebíčka

Tehdy ses zavázal… síla je prokletí.
Raději si dlít sám; bez ženy, bez dětí

Kdysi jsi mívala vzpomínku
Jak táta za vlasy maminku
Tahá a bere o roh stolu
Hlava jí krvácí, chceš domů
Jenže tam už jsi. Tak útěk… změna
Tou nocí bylas zachráněná

Z čisté lásky sis půjčila jeho vinu
Bylas jen ztracené dítě heroinu

***
Teď. Sedíš s úsměvem na líci
Plamen právě roztančil svíci

(pod kterou je největší tma)

A Ty máš to, co v Tobě vždycky žilo.
Radost. Úctu. Přijetí. Díky, sílo…


~



In te gra ce

27. listopadu 2018 v 10:58 | ~ Khalia |  Výkřiky do světla
Strach
přijímám
Bolest
přijímám

Malou dívku
ztracenou v lese
na kost zmrzlou
objímám

teď jsi tady
teď jsi tam
integruji
přijímám
 


Hvězdy

24. listopadu 2018 v 18:06 | ~ KhaliaArt
Hvězdy
- už se na mě smějí -
lemované pohořím
mávám jim a ony vědí
že na štěstí nevěřím

Díky za to, že mám muže
co si mě chce prostě vzít
všechny ženy přijímány
skrze mě a jeho klid

Dál po směru, naším rodem
mapou duší vzhůru ven
světlem shora a tmou spodem
odžijeme další sen

Miluji Tě nade všechno
Ty jsi moje bezpečí
díky, že nás tolik chráníš
že nás stmelíš bez řečí

Hvězdy už se na mě smějí
ví, že vše je v pořádku
realita je jen tichem
co vypráví pohádku

~ ♥ ~

Labuť

18. listopadu 2018 v 19:23 | ~ KhaliaArt |  Výkřiky do tmy
Nesni
Neciť
Mysli
Nebuď

Nasaď masku 'bílá labuť'

Srdce
odpusť
Srdce
promiň

Běhám tu v kolečku
Asi mám horečku

Srdce
zahyň

Kdopak to

7. listopadu 2018 v 18:51 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Už... -
padám kamsi dolů
Jsi ozvěna všech živlů
Vzduch mne hladí, uspává
Písní, co je hloubavá

Najednou jsem narovnaná
Cítím půdu pod nohama
Slunce svit a měkkou trávu
Když v tom náhle zase plavu

Nořím se hloub, ještě dál
A tam někde jsi Ty stál
A stál déle, než Tě znám
Nad tím právě rozjímám

V teple krbu, s dekou, čajem
Spolu v míru tiše tajem
Vodní bytost, orlí zrak
Zemský kůň, pták ohnivák

(Uranista, Saturňák,
Milé děti, je to tak)
~

Ve tmě beze slov

5. října 2018 v 13:09 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
V hejnu moudrých sov
Kde leží můj rov

Pokorně se sklání zajíc
A jeden vlk je tu navíc

Ve tmě beze slov
tam, kde končí nov

A začíná nový měsíc
když Popelka ztrácí střevíc

Ve tmě beze slov
Přeje dobrý lov

~

Otevřená, roztříštěná

28. září 2018 v 22:39 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Lámej mi srdce bezbřehé
Zas a znova, prosím, nepřestaň
Aby bylo zas vědomé
A abych cítila, že ho mám

Chybíš, a ten pocit právě
Plíží se krokem ladných dam
Chci se učit vidět ve tmě
A proto světla zhasínám

Už nechci tu schovávanou
Když boží prst namířil si k nám
Skrývat se za metaforou
Proto, prosím, lámat nepřestaň

Mezi srdcem a hlavou - zvěst -
Bílá vlajka mává na počest

A jen mě hypnotizuje

A-

Mimo tělo mě napadlo:
Je to jednosměrné zrcadlo

A skřípou zuby i kosti
Když stojím v bezpečné vzdálenosti
...

Démonobraní - Konflikt cítění

23. září 2018 v 23:16 | ~ KhaliaArt |  Až do dna
Kdysi jsem slyšela, že trauma rozlomí duši na dvě části, kde na vědomé úrovni jedna druhou popírá, nebo přinejlepším ignoruje. A tak se rozlamujeme a zacelujeme, rozlamujeme a zacelujeme, a tak pořád dokola. To je život.

Snažím se od toho odpíchnout.

Nemůže to být tak těžké, vždyť už to dělám dlouho. Celý život.

A tak ležím a civím do stropu.

V jedné ruce Zodpovědnost. Rodina. Láska. Pohodlí. Klid. Bezpečí. Zázemí. Jistoty. Svědomitost. Stálost.

V druhé ruce Samota. Vyhoštění. Zrada. Osvobození. Nejistota. Vzrušení. Dobrodružství. Pomíjivost. Možnosti.

Dvě nohy a každá jde jinam.
Dvě hemisféry a každá myslí jinak.
Dvě srdeční komory, každá toužící po něčem jiném.
Dvě duše v jednom těle.

Jakmile vyberete jednu cestu, ta druhá se uzavře. Do těch dveří už nelze vstoupit. V jednom filmu to bylo hezky znázorněno.

Dokud si nevyberete, všechno je možné. Všechno.

Ale volba je pokrok. Život. Proudění. Přirozenost. Bilancovat mezi dvěma světy, byť vnitřními, bez ukotvení - to je pomalá smrt. To je situace k onemocnění.

Čas to rozseknout.

Nebo zacelit. Sjednotit. Jakkoliv.

Tímto dávám tomuto problému formu, se kterou mohu komunikovat tak, abych jí rozuměla.

...

Co ty dvě spojuje? - Pocit, že realita neexistuje. Že nic není špatně. Žádné rozhodnutí, žádná volba není chyba. Znám důsledky obojího.

Programy v mé hlavě říkají: Tohle máš naučeno, že je správně. Takhle bys měla být spokojená. Tady je to v pořádku a tamto je cesta do pekel.

Co je peklo? Svět ležící vedle nebe. Špatný? Ne. Jen nedoceněný, právě proto, že se o něm učíme, že špatný je. Koukáme na nebe a peklo z boku a říkáme, že nebe je nahoře.

Zkusím hlavu zase trochu pootočit na druhou stranu. A ejhle, najednou je nahoře peklo.

Cestu k osvobození sebe sama si každý určujeme sám.

Ublížit sobě nebo druhým? Kde je vlastně hranice mezi já a Ty? Ublížím Tobě - bude mě to bolet stejně tak. Soucit a sounáležitost je to, co narušuje náš pocit izolace. Je to ale pořád jen pocit... že víme, jak to ten druhý má. Ale nevíme nic.

Prý je osvobozující uvědomit si, že neexistujeme. Já nevím. Znamená to, že na ničem nezáleží? Anebo naopak - znamená to, že záleží jen na tom, jak si svou neexistenci vychutnáme, se vším všudy?

Stále se ale motám v kruhu. Tak začnu jinak.

Co hledám: Štěstí. Smíření. Splynutí v sobě samotné. Harmonii (!).
Co postrádám: ... není to totéž?
Lásku - k sobě samotné. Tak asi není...


Cestu k osvobození sebe sama si každý určujeme sám.

Ta moje malá dušička - a egíčko - si hodlá řádně dupnout.
"Nemusím nikoho a nic poslouchat! Mám právo na svůj život! Mám právo na svoje vlastní rozhodnutí! Nemusím se ohlížet na žádná přesvědčení a soudy druhých! Je to můj život!"

A druhá strana říká:
"Život není Tvůj. Ty nejsi samostatná jednotka, nikdy nebudeš. Můžeš se odštěpit a žít v pocitu, že jsi, ale ten pocit je iluze."

"Každý pocit je iluze, úplně každý!"

"To Tě nezbavuje odpovědnosti."

"Co je odpovědnost?"

"Důvod, proč jsi naživu. Takže buď budeš žít, nebo nebudeš."

"Důvod k žití si dávám sama. Třeba žiju pro duhové jednorožce."

"To je útěk. Nemůžeš jen tak něco plácnout. Jsi víc než to, co Tě zrovna napadne."


• ŘEŠENÍ:
Přijmout všechny části sebe sama. Mít se ráda. Mít ráda své démony, protože to je moje součást. To je úplně první fáze.

ŽÍT VŠECHNO, CO JSEM. Důvěřovat tomu a nestydět se za to. Stát si za svým. Držet si své opravdové hranice ve všech směrech.

Přijmout fakt, že jsem bytost, střípek existence, který si potřebuje temnotu osahat. Tu pravou, tu nahou, tu hlubokou, tu děsivou a mocnou.
Že jsem bytost, která potřebuje dno. Prostá půda pod nohama mi nestačí a stačit nebude. A pokud mám fungovat v tomto světě - potřebuju mít pod vlastníma nohama vyřešené peklo. Teprve poté mohu srovnat to, co je výš a nahoře.

Jsem jaká jsem.

Čas odložit strach. Čas žít.

Přerod v muže

23. září 2018 v 15:48 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Podstata kluků je ta, že si hrají
Zatímco muži zodpovědnost mají

Často spíše bývá správné přiznat si
Že být klukem již není žádoucí

Od toho rosteme a jdeme dále
Aby i ten vnitřní kluk poznal krále

Aby král poznal milované dítě
A aby jej přijal a řekl: "Chci Tě,

přijímám Tebe i všechno, kým jsem byl,
abych v radosti a harmonii žil."

Teď stává se mužem ten malý kluk s lukem
jen nezapomenout, co se stane, když
smícháš ticho s hlukem

~

Kam dál