close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Dvě jezera

8. července 2020 v 9:43 | ~ Khalia |  Výkřiky do tmy
/ Chci mít v hlavě bezvětří
Klid a ticho a chvilku prostě pauzu... zastav to myšlení /

Koukám na jezero a nad ním měsíc v úplňku.

Absolutní Klid má jednu nevýhodu - nevím, co je skutečný měsíc, a co je jen odraz na hladině. Kde je nahoře a kde je dole?
 

Koronovace

19. března 2020 v 10:24 | ~ Khalia |  Poetický klid
Kápi si sundává
Matička bolavá
Šeptem zní
Opatruj se!


Diamant broušený
Životem na Zemi
Dýchej a
Z.p..o...m....a.....l......u........j.....................s............e

Radovat se v tichu

4. března 2020 v 18:50 | ~ Khalia |  Výkřiky do světla
Když nevím o světě
Na stráži u mě stojíš
Mlčím a mlčíš
Kdo neví, ten se musí obhajovat
Kdo ví, ten se umí radovat
v tichosti
 


Princ na bílém koni

3. března 2020 v 23:25 | ~ Khalia |  Výkřiky do světla
Umyla se a vzala si ty nejlepší šaty. Upravila si vlasy, dokonce do nich vpletla i malou květinu. Věděla, že tohle je pro ni to nejdůležitější rande. Trocha strachu se přeci jen vplížila k ní, ale před zrcadlem nahodila letmý, sebevědomý úsměv. Její nejlepší přítelkyně stála v něm, v celé své kráse, která byla decentně podtržená. Vše je tak akorát.

Elegantními pohyby se takřka protančila z koupelny až do ložnice k nočnímu stolku, kde jí do rytmu oblíbené hudby přikyvovalo pár plamínků svíček. Zřejmě již notnou dobu hořely. Zapálila už jen vonnou tyčinku a vše bylo hotovo. Stará rozvrzaná postel s nebesy, ale stále ještě sloužící a pohodlná, jí otvírala svou náruč v mohutných nadýchaných peřinách.

Chyběl už jen zlatý hřeb - ten dlouho očekávaný, vysněný princ na bílém koni. Tahle schůzka měla oproti jiným mnoho pozitiv: byla tu jistota, že přijde. Nikdy dotyčného neviděla, ale věděla, že se neopozdí. Dle referencí se nikdy neopozdil, a že jich má... Pravda, ne všechny jsou úplně dobré. Dalo by se říct, že většina lidí ho úplně nemusí, vyhýbá se mu, nebo dokonce předstírá, že neexistuje, občas jej i nenávidí.

Ona ale byla jiná. Milovala ho každou buňkou v těle. Každá myšlenka směřující k němu byla radostná a povznášející. Ne s tím pocitem zamilovanosti, kdy doufá v to, jaký bude - spíše s vědomím, že to tak chce cítit i přes to, jaký je.

Za oknem se něco mihlo. Mohl by to být on?
A skutečně - někdo zabouchal na ty masivní dubové dveře. Celý dům se otřásl a ona se rozechvěla s ním; hudba snad i přestala hrát, ale nedokázala se dost soustředit na to, aby to vnímala.

I ten bílý kůň skutečně stál před domem, viděla jej oknem. Netečně otáčel hlavou, pomalu se rozhlížel; evidentně byl na pozdní vyjížďky zvyklý a věděl, že jeho pán se brzy vrátí. Do jisté míry ji fascinoval, ale mnohem víc byla zvědavější na toho za dveřmi.

Zrychlený dech, ruka na klice, chvilka zaváhání… Tentokrát jako by se otvíraly samy.

Je to on.

Trochu se zarazila - připadal jí zhruba stejně starý. Vysoký, hubený, v prostém jednobarevném oblečení. Obyčejný a nevýrazný, s propadlými tvářemi a pletí skoro jako padlý sníh. Vzhledem k tomu, kolik času věnovala vlastní úpravě, byť to nebylo nějak moc, se skoro až zastyděla. Ne za něj, ale za svou teatrálnost, i když to myslela dobře. Muž ve dveřích jí nakoukl přes rameno, kde postel přímo vybízela k ulehnutí.

Najednou jí přišlo, že se k sobě až tak nehodí. Že není připravena na něco tak velkého, důležitého, na něco, co ji navždy promění.

On se však srdečně usmál, čímž ji z rovnováhy vyvedl úplně.

"Můžu dál?"

Zvláštní. Prý nečeká na pozvání.

"Jo, jasně…"

"Pěkný domeček. Malý, ale útulný… Tohle mám rád. Jednoduchost…"

A že si nepotrpí na zbytečné řeči..?

Až teď si všimla, že v ruce držel jakousi dřevěnou hůl, delší než on sám. Opřel si ji opatrně o noční stolek. V jeho pohybech bylo něco velice něžného. Hlavu měla plnou otázek, nedokázala však říct víc, jen zírala. Koneckonců, o tomhle se nic nedočetla, ani to nepochytila z žádných povídaček. Dost možná ta hůl byla tyčka od smetáku, jen šikovně seříznutá a na obou koncích vybroušená do hladké, pravidelné špičky.

"Mám si lehnout?" otázala se nakonec, když se nic nedělo.

"Jistě, jsi unavená?"

Evidentně jí dával čas. Neodpověděla. Sedla si na postel a nepřítomně zírala do svíčky. K jejímu překvapení si sedl vedle ní. Skoro to nepostřehla, matrace se sotva prohnula.

"Víš," začala opět, "tohle je pro mě moc důležité."

"Já vím, pro mě taky. Je dost těžké někoho sledovat celý život… celý jeho život ho chránit a stát za jeho zády, s vědomím, že se uvidíme jen jednou a na samém konci."

"Jak můžeš u mě stát celý život? Každou chvíli jsi s někým jiným, vždy jen jednou a už se prý neukážeš."

"Záleží, jak se to vezme. Ve skutečnosti má každý toho svého. Nebo tu svou… pravou a jedinou."

Natáhl se po své holi a bílý kůň za oknem začal hrabat nohou.

"Můžeš si už lehnout, neboj se. Natáhni ruce před sebe a chyť se uprostřed," podal jí tu podivnou tyč. Za malý okamžik se dva špičaté konce rozzářily jemným bílým světlem, a ona pochopila, že se právě zcela uzdravila. Kůň již venku nebyl. Šlo snad o dřevo Stromu Života? Kde by jej však právě on vzal? Myšlenky se jí pak už poztrácely, vypařily jak pára nad hrncem.

Všechny bolesti byly pryč, cítila se tak nádherně a tak lehce. Mimoděk zavřela oči, tenhle okamžik rozkoše si musí uchovat, vrýt si ho co nejhlouběji do paměti. Její vrásčité ruce kloužou po prostěradle dolů… Na spánku ucítila dotek hřejivé dlaně, těžko uvěřit, že by patřila tomu bledému muži, který ji právě políbil na rty… Načež přišla o tělo. Chvíli se vznášela nad ním, pak ji její nejbližší společník se vší galantností zabalil do svého černého pláště a společně zmizeli.

Zemřela v náručí Smrti, toho mocného prince na bílém koni, s pozorností nejvěrnějšího milence, na kterého každý celý život čeká. Je jedinou jistotou. Určitě přijde.

Z ohně

29. ledna 2020 v 23:54 | ~ Khalia |  Poetický klid
Rudá jiskra pohasíná
Za vteřinu bude jiná
Letí k lesu, osaměle
Památkou je pro zvlčelé

Není čas a není místo
Zkoušet všechno nanečisto
Prach se snáší k našim tělům
Křídla nechme archandělům

Mlha padá k temným smrkům
Obětinu nesu vlkům
Nostalgie před sto lety
Dnes vydechla naposledy

Bezpečí

7. ledna 2020 v 9:32 | ~ Khalia |  Výkřiky do světla
Nejsme dokonalí, ale tak, jak jsme, jsme perfektní. Naprosto ideální a správní, každý pro to své maličké místečko v univerzu. Nic víc se od nás neočekává, jsme milovaní, objímaní a obdivovaní.
Takoví, jací jsme, jsme v pořádku. Jen bezpečí a klid. Je to tak, jak má být.
Věděla jsem už dřív. Teď cítím.



Mezitím

30. listopadu 2019 v 20:31 | ~ Khalia |  Výkřiky do světla
A tak to ve mně jen hučelo… jako v úle. Ne v hlavě, nebyly to myšlenky, byly to pocity. Probírala jsem se v nich jako v katalogu a hledala, který je zrovna ten nejkrásnější - nejplnější a nejopravdovější ze všech. Šlo to úplně samo, duše jen tančila v rozevlátých šatech na paloučku a bosýma nohama vnímala každé stéblo orosené trávy.

Došlo mi, že jsi ztělesněná inspirace.

Otvíráš mě. Chápeš? MĚ. Dát někomu pocit, že se prostě musí otevřít, i kdyby si měl rvát žebra z hrudi - pouze tím, že si prostě jen tak existuje - to už je umění. V tom srdci je tak bezpečně a útulně, a já na to už téměř zapomněla. Zapomněla jsem na to, jak se dá tetelit blahem, ale ne tím ohnivě prudkým, ne tím šípem, co si neurčuje směr… tak zemitě, vědomě a v naprostém klidu. Líbám půdu, po které chodím a vím, že jsi tam i Ty. Laskám hlínu mezi prsty a větřím divokost vzpomínek. Proplétají mě uvnitř jako hadi, lezou všemi orgány skrz naskrz. Vím, že by mohli vypustit svůj jed, ale neudělají to. Vím, že můžu zemřít každým okamžikem, a to mě vytrhuje do přítomnosti, vteřinu za vteřinou, dokud nepochopím. A až pochopím, budu muset tohle integrovat do každé buňky svého těla, a tehdy přijde opravdová práce.

Cítím, jak se buňky otvírají a přijímají nějaké nové informace. Nevím jaké, neumím je číst. Něco proudí. Něco je jinak… září to a vím, že je to dobré…

Znovu a znovu pročítám listy Korintským, kapitolu 13. Tam někde je klíč. Za těmi slovy, skoro jako za devatero horami a devatero řekami… putuji tím dál a dál, daleko za věty, slova, písmena, papír, dřevo a stromy, z kterých tohle všechno vzešlo. Pořád mě to vede dál. Už nic nevidím, je to moc rychlé, míjím jakousi modrobílou hvězdu, chvíli je to, jako bych se koukala na sebe do zrcadla… a někde tam potkávám i Tebe.

Nemáš ani formu, kterou bych byla schopná nějak jednoznačně popsat. Víříš a bubláš a prskáš a syčíš, jsi žhnoucí ohnivá koule a vlny lávy, které se nikdy nezastaví a proudí a plynou, vznikají a zanikají současně. Vidíš skrze závoje a čas je nádech a výdech. Co jiní drží jako přesýpací hodiny, Ty ani nedržíš, jen se noříš do písečných dun, jak se Ti zlíbí.

A to všecko je jen jedna Tvá stránka… jsi také rytíř a drak a zvíře a člověk, spojená i ztracená mezi všemi současně. Surfařka na krajkách oceánu a srdce, co by se rozdalo. Boj i něha. Žena. Síla. A především opravdovost…

Možná jsme se viděli teprve potřetí. Možná se známe celé věky. Nebo vše zároveň.

Teď celý tento papír s textem sežmoulám a napíšu na ten zmačkaný kus čehosi: díky, že jsi.
Možná Ti jej dám. Možná ne.
Nebo taky napíšu báseň, kterou si kromě mě nikdo nepřečte.
Třeba nakreslím obrázek, který mi Tě bude natolik připomínat, že si ho nechám.
Možná tohle celé za chvíli smažu.
Anebo… to tu zůstane. A když ne tady, někde jinde už to bude zapsané na věky věků. To nejspíš stačí.



Lovíš mě

29. listopadu 2019 v 9:01 | ~ Khalia |  Výkřiky do tmy
Lovíš mě...
A je to vůbec lovení?
Jen se objevíš a hned vím
že mě už prostě máš

Máš mě v pasti

Mých vlastních myšlenek
Mých vlastních tužeb
V pasti tichých protislužeb

Klopím zrak
Nechci, abys mě poznal
Klasická dětská hra
"nevidíš mě, když já Tebe nevidím"

Je to jen sen
A sama si to říkám
Přesto cítím vinu
za to, že jsem Tě vůbec postřehla

Autobus, už dlouho na cestě
Nebyli jsme spolu, jen jsi jel stejným směrem

Pak jsme nocovali v kruhu přátel
a já chtěla blíž
A Ty nic

To, že Tě vidím
možná už naposled
Ve snu, který jednou stejně zapomenu
I přes ten strach si ukradnout
Aspoň vteřinu Tvojí pozornosti
Tvojí náklonnosti
A právě v této chvíli
Ty nic


hlouběji už klesnout nemůžu

Co když

17. listopadu 2019 v 18:14 | ~ Khalia |  Výkřiky do tmy
Nejde tu o nejhorší věci, které jsi kdy zažil. Jde o to, co všechny ty nejhorší věci udělaly z tebe...


(Natálie Paterová; Co když; Ostrava: Protimluv, 2019)

Pod maskou

2. října 2019 v 14:15 | ~ Khalia |  Výkřiky do tmy
Pod maskou je léčka
Věřím...
Věřím, že to přečká

Kde jen jsi?

Vlčí pohledy
všech mlsných hrůz
Nech mě
Jen si to zkus

Dál jen bolest
Věřím...
Věřím, že je to jen sen
Hloupá noční můra
Smrt a zen

Jen smrt a zen

Už jsem Tě nikdy nenašla.

Z těla chaos
Chaos v těle
Chci jen padnout do postele

Ale už nemám tělo
Kde jsem?
Kdo jsem?

Přicházíš a křičíš, držíš mě
Ale já
Už tam nejsem

Věřím...
Věřím, že to přečkáš

Zmatek
Jen změť barev
Ještě drobná pachuť krve na jazyku

Pozvolna mizí

Pozvolna mizíš

Pozvolna mizím

Věřím, že se ještě uvidíme
Někdy v Bytí
a bez masek

Kam dál