Ve tmě beze slov

5. října 2018 v 13:09 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
V hejnu moudrých sov
Kde leží můj rov

Pokorně se sklání zajíc
A jeden vlk je tu navíc

Ve tmě beze slov
tam, kde končí nov

A začíná nový měsíc
když Popelka ztrácí střevíc

Ve tmě beze slov
Přeje dobrý lov

~
 

Otevřená, roztříštěná

28. září 2018 v 22:39 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Lámej mi srdce bezbřehé
Zas a znova, prosím, nepřestaň
Aby bylo zas vědomé
A abych cítila, že ho mám

Chybíš, a ten pocit právě
Plíží se krokem ladných dam
Chci se učit vidět ve tmě
A proto světla zhasínám

Už nechci tu schovávanou
Když boží prst namířil si k nám
Skrývat se za metaforou
Proto, prosím, lámat nepřestaň

Mezi srdcem a hlavou - zvěst -
Bílá vlajka mává na počest

A jen mě hypnotizuje

A-

Mimo tělo mě napadlo:
Je to jednosměrné zrcadlo

A skřípou zuby i kosti
Když stojím v bezpečné vzdálenosti
...

Démonobraní - Konflikt cítění

23. září 2018 v 23:16 | ~ KhaliaArt |  Až do dna
Kdysi jsem slyšela, že trauma rozlomí duši na dvě části, kde na vědomé úrovni jedna druhou popírá, nebo přinejlepším ignoruje. A tak se rozlamujeme a zacelujeme, rozlamujeme a zacelujeme, a tak pořád dokola. To je život.

Snažím se od toho odpíchnout.

Nemůže to být tak těžké, vždyť už to dělám dlouho. Celý život.

A tak ležím a civím do stropu.

V jedné ruce Zodpovědnost. Rodina. Láska. Pohodlí. Klid. Bezpečí. Zázemí. Jistoty. Svědomitost. Stálost.

V druhé ruce Samota. Vyhoštění. Zrada. Osvobození. Nejistota. Vzrušení. Dobrodružství. Pomíjivost. Možnosti.

Dvě nohy a každá jde jinam.
Dvě hemisféry a každá myslí jinak.
Dvě srdeční komory, každá toužící po něčem jiném.
Dvě duše v jednom těle.

Jakmile vyberete jednu cestu, ta druhá se uzavře. Do těch dveří už nelze vstoupit. V jednom filmu to bylo hezky znázorněno.

Dokud si nevyberete, všechno je možné. Všechno.

Ale volba je pokrok. Život. Proudění. Přirozenost. Bilancovat mezi dvěma světy, byť vnitřními, bez ukotvení - to je pomalá smrt. To je situace k onemocnění.

Čas to rozseknout.

Nebo zacelit. Sjednotit. Jakkoliv.

Tímto dávám tomuto problému formu, se kterou mohu komunikovat tak, abych jí rozuměla.

...

Co ty dvě spojuje? - Pocit, že realita neexistuje. Že nic není špatně. Žádné rozhodnutí, žádná volba není chyba. Znám důsledky obojího.

Programy v mé hlavě říkají: Tohle máš naučeno, že je správně. Takhle bys měla být spokojená. Tady je to v pořádku a tamto je cesta do pekel.

Co je peklo? Svět ležící vedle nebe. Špatný? Ne. Jen nedoceněný, právě proto, že se o něm učíme, že špatný je. Koukáme na nebe a peklo z boku a říkáme, že nebe je nahoře.

Zkusím hlavu zase trochu pootočit na druhou stranu. A ejhle, najednou je nahoře peklo.

Cestu k osvobození sebe sama si každý určujeme sám.

Ublížit sobě nebo druhým? Kde je vlastně hranice mezi já a Ty? Ublížím Tobě - bude mě to bolet stejně tak. Soucit a sounáležitost je to, co narušuje náš pocit izolace. Je to ale pořád jen pocit... že víme, jak to ten druhý má. Ale nevíme nic.

Prý je osvobozující uvědomit si, že neexistujeme. Já nevím. Znamená to, že na ničem nezáleží? Anebo naopak - znamená to, že záleží jen na tom, jak si svou neexistenci vychutnáme, se vším všudy?

Stále se ale motám v kruhu. Tak začnu jinak.

Co hledám: Štěstí. Smíření. Splynutí v sobě samotné. Harmonii (!).
Co postrádám: ... není to totéž?
Lásku - k sobě samotné. Tak asi není...


Cestu k osvobození sebe sama si každý určujeme sám.

Ta moje malá dušička - a egíčko - si hodlá řádně dupnout.
"Nemusím nikoho a nic poslouchat! Mám právo na svůj život! Mám právo na svoje vlastní rozhodnutí! Nemusím se ohlížet na žádná přesvědčení a soudy druhých! Je to můj život!"

A druhá strana říká:
"Život není Tvůj. Ty nejsi samostatná jednotka, nikdy nebudeš. Můžeš se odštěpit a žít v pocitu, že jsi, ale ten pocit je iluze."

"Každý pocit je iluze, úplně každý!"

"To Tě nezbavuje odpovědnosti."

"Co je odpovědnost?"

"Důvod, proč jsi naživu. Takže buď budeš žít, nebo nebudeš."

"Důvod k žití si dávám sama. Třeba žiju pro duhové jednorožce."

"To je útěk. Nemůžeš jen tak něco plácnout. Jsi víc než to, co Tě zrovna napadne."


• ŘEŠENÍ:
Přijmout všechny části sebe sama. Mít se ráda. Mít ráda své démony, protože to je moje součást. To je úplně první fáze.

ŽÍT VŠECHNO, CO JSEM. Důvěřovat tomu a nestydět se za to. Stát si za svým. Držet si své opravdové hranice ve všech směrech.

Přijmout fakt, že jsem bytost, střípek existence, který si potřebuje temnotu osahat. Tu pravou, tu nahou, tu hlubokou, tu děsivou a mocnou.
Že jsem bytost, která potřebuje dno. Prostá půda pod nohama mi nestačí a stačit nebude. A pokud mám fungovat v tomto světě - potřebuju mít pod vlastníma nohama vyřešené peklo. Teprve poté mohu srovnat to, co je výš a nahoře.

Jsem jaká jsem.

Čas odložit strach. Čas žít.
 


Přerod v muže

23. září 2018 v 15:48 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Podstata kluků je ta, že si hrají
Zatímco muži zodpovědnost mají

Často spíše bývá správné přiznat si
Že být klukem již není žádoucí

Od toho rosteme a jdeme dále
Aby i ten vnitřní kluk poznal krále

Aby král poznal milované dítě
A aby jej přijal a řekl: "Chci Tě,

přijímám Tebe i všechno, kým jsem byl,
abych v radosti a harmonii žil."

Teď stává se mužem ten malý kluk s lukem
jen nezapomenout, co se stane, když
smícháš ticho s hlukem

~

Černá...

12. září 2018 v 23:47 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Jako by se slehla zem
Příliv, odliv, noc a den
Zasvětím Tě a pak zmizím
Jako pára nad hrncem

Srdce z klece dostaň ven
Z bolu, žalu za sluncem
S barvami duhy se mísím
Tak přijmi to, jaká jsem

Tolik už jsem měla jmen
Všechno kolem je jen sen
Co jsi zasel, to Ti sklízím
Ještě budeš otřesen

Tvoje skryté dřímání
Už Tě totiž nechrání
Co je mrtvé, to já vzkřísím
Rozšíří se vnímání

Moje srdce na dlani
Není jenom vyznání
Co je živé časem skolím
To je moje poslání

S Tebou dovnitř, s Tebou ven
Obracím se za sluncem
Přečkej noc a třeba přijdu
Jako ona, první z žen

Nikde nic

10. září 2018 v 15:52 | ~ KhaliaArt |  Dialogy s tmou
Srdce se drolí na kousíčky
a Ty pořád nikde
a já pořád nikde
Kam mířím? Kdo jsem?


"Jsi celý vesmír před velkým třeskem.
Jsi vesmír, který si ještě neuvědomil sám sebe."



Hm...

6. září 2018 v 23:23 | ~ KhaliaArt |  Výkřiky do tmy
S tím mi nepomůže EMI
Chci jenom říct: Stýská se mi...

Nemuset se krčit v rohu
Vědět, že teď prostě mohu

Zase se Ti sdílet, chvíli
Ach můj bože, dej mi síly...

X X X


To bude dobrý.

6. září 2018 v 14:51 | ~ KhaliaArt |  Výkřiky do světla
Slzy v očích. Koukala na svůj domeček z karet, špinavý, přejetý a zničený. Už po stopadesáté.

"To bude dobrý," řekl a podal jí cihlu.

Ona si ji s úsměvem vzala, pak další a další...

Tak žili šťastně a ona už nemusela plakat.

Kaňka

5. září 2018 v 22:43 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Jsem jen tečka na papíře
Mlčení i dravé zvíře

Už jen tím, že jsem, jsem drzá
Když v tom náhle - Tvoje slza

Tak čistá a nečekaná
Slaným žalem podepsaná

Rozpíjím se všemi směry
Jako touha bez důvěry

Jaké je to za okrajem?
Nevím, tuším... projdu rájem.


Líto

5. září 2018 v 10:40 | ~ KhaliaArt |  Výkřiky do tmy
Miluji Tě.
Omlouvám se.
Prosím, odpusť mi.
Děkuji Ti...


nikdo z nás
si to nevybral

nikdo z nás
z toho nemá radost

nikdo z nás


...
jen líto

líto

Kam dál