Dvanáct vládců Tě sleduje. Ha.

Prosinec 2015

Slečna Nemocná

29. prosince 2015 v 1:15 | ~ KhaliaArt |  Výkřiky do tmy

Co to, copak, co to zase...?
Bolí to!
A co je to tentokrát?
Močák, ou jé!
Je tam zánět? Doktoři, haló? Že není?
A co tam teda je? Prý prd!
Jsem zdravá. Samozřejmě.

Co to, copak, co to zase...?
Bolí to!
A co je to tentokrát?
Přece nic, říkali, ou jé!
Vy paní s přístrojem, co měříte frekvence,
haló? Že tam nic není?
A co tam teda je? Prý prd!
Jsem zdravá. Samozřejmě.
Ale v hlavičce prý asi ne, ne tak úplně. Chce to zrenovovat, prý.
Nové barvy! Nový nátěr zdí, kde myšlenky dřepí jako ve vězení.

Co to, copak, co to zase...?
Bolí to!
A co je to tentokrát?
Přece nic. Jen celé tělo v jedné křeči.
Vy, paní, co ukazujete příčinu,
haló? Že tam něco je?
A co tam teda je? Prý něco!
Ale já jsem zdravá.
A co se teda děje? Prý něco!
Kolik se toho děje? Prý moc!
Kdy se to dít přestane?
To už jsem se zeptat nestihla...

Co to, copak, co to zase...?
Bolí to!
A co je to tentokrát?
Srdce. A na obličeji mi cosi teče. Je to mokrý a slaný. Prý slzy.
Neplač, řekli mi. Neplač, že prý mysl je čiré světlo. Neplač, že prý to nemá smysl. Neplač, že prý láska jsi Ty i já i my všichni, a že tydle zájmena vlastně neexistujou.
A když jsem láska, když jste tedy i vy... Dovolte otázku
Proč tak sedíte tak strnule, proč se mi nedíváte do očí, když mluvíte o lásce?
Proč se ke mně obracíte s hlasem gurua
když si přeju slyšet hlas váš?
Proč říkáte, že víte o lásce vše... copak vědět o lásce něco znamená?
Vědět a prožívat. Prosím, podívejte se na mne. Opravdově.

Co to, copak, co to zase...?
Huš!
Já jdu sama svou cestou.

Padej do náruče

27. prosince 2015 v 17:27 | ~ KhaliaArt |  Do světla se Lvem a Pávem
Je mi smutno.

...

Proč mlčíš?
Jen se na mě díváš...

No ano, co jen na to říct... Zkrátka smutníš, jsi nemocná a v bolestech princezniných čekáš na prince v brnění.

To brnění si odpusť. Nahé prince mám raději.
A nech si ten úšklebek. Víš, jak to myslím...

Vím, leč jak Tě rozesmát, princezno...?

Chlupatou hřívou, srstí utkanou ze slunečních paprsků... oči z ryzího zlata, ryzí duše... Zářivé, třpytivě žluté zlato, má spása...

Je to útěk. Svůj osud znáš.
Paví srdce nyní máš. A bude tu, dokud svůj úkol nedokonáš.

Ale není to jen o mně. Tady jde o mnohem víc...

O něj?

...

Vyslyš má slova, poslyš... Na tom nezáleží. Čím víc se budeš snažit to všechno uchopit nebo naopak čím víc budeš chtít utéct, tím víc bolestí Tvé tělo bude mít.
Uvolni se a... padej do neznáma... padej do náruče lásky...

Svět bude zdráv, když...

26. prosince 2015 v 12:19 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid

~
Snesl se ke mně bílý páv
s poselstvím, že svět bude zdráv,
když...

Nesejde na tom, kolik křídel máš,
ale nakolik se lásce otvíráš.

Nezáleží na tom, jak moc trpíš,
pokud v sobě lidskost nosíš.

Nejde o ty, co moc ví,
ale o ty, co víc sní.

Kdo chce v brnění bojovat,
toho to život bude stát.

A ti, co do války půjdou nazí
stanou se v mžiku vítězi.

Lidé dnes o Věčníku mluví,
ale chtějí se bát.
Proto pouze mluví, ale srdcem
se musí vzdalovat...

Rozbíjej si co chceš

18. prosince 2015 v 22:26 | ~ KhaliaArt |  Do tmy se štírem
Svíčka hoří
a Ty jsi bdělá.
Nelži mi,
žes zapomněla.

Chmurná nálada
jako zamlada,
tak malá holčička
a už tak vrásčitá.

Chudinko.

Mlč.
Zavři zobák.
Nebo co ti štíři mají...
Deptat, to vy umíte.
Jedovým hrotem zabijíte.
Bez slitování.
Ale já jsem člověk. Znám i soucit.

A já znám Tebe.

NIC NEVÍŠ!!!

Rozbíjej si předměty. Rozbíjej si co chceš. Řvi si.
Hlavně rozbij tu skořápku emocí
a bezduchého hněvu.

.

Nymfomanka

18. prosince 2015 v 15:45 | ~ KhaliaArt |  Výkřiky do světla
V slastných křečích
zmítáš se touhou
s purpurovou stuhou
v mlze pod kopci.

Chceš mě
chceš hlouběji
a v mlze je temněji
chceš mě víc.

Vidím Tě a Tvé
oči jsou bezednou tůní
a směsice našich vůní
v nichž koupeme se.

Křičíš a sténáš
v slzách, v blahu
tygře, Ty vrahu
sevři mě.

Krvácím temnotu
mlha se protrhne
do pekel mě svrhne
tak ať.

Jsem purpurová
jak Tvá vázanka
jsem nymfomanka
rudá krev Tvého vína.

Probuď se.
Paví ego pohrozí
jsem prý smrt Tvých iluzí
Tvoje bohyně.

Vstávej z mrtvých
a už nebuď tělo
co milovat se chtělo
buď prvotní hřích sám.

ha-chet ha-kadmon
svým dechem šeptáš mi
očima zpíváš mi
naším hlasem duší.

Hloubkou spojení
jen převibruj o dům dál
a pamatuj, žes mne vzal
k probuzení.

V mlze pod kopci
zmítáš se poznáním
že my jsme jedním
v slastných křečích.

Chceš mě
a chceš hlouběji
v purpurové aleji
chceš mě víc.

Jsem purpurová
jak Tvá vázanka
jsem nymfomanka
rudá krev Tvého vína.

Probuď se.
Paví ego pohrozí
jsem prý smrt Tvých iluzí
Tvoje bohyně.

~~~



S panem pávem

17. prosince 2015 v 14:05 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Jen být
tady a teď s pávem,
Jen snít
o věčnosti právem.

Jen věřit
že z jeho ocasu
Nejen lidé
oněmí v úžasu.

Jen něžně obejmout
pana páva
Taje kámen srdce,
je z něj láva.

Pavím brkem
horoucí srdce nezlomíš,
Svoji duši
na kometu posadíš.

Jen chtít
tady a teď lítat.
Jak páv
srdceryvně zpívat.

Jen být
tady a teď pávem,
Jen žít
věčností právem.

Jen věřit a vědět
že z jeho ocasu
Hlavně mé nitro
oněmí v úžasu.

Archetyp Karkulka

15. prosince 2015 v 18:16 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid

Karkulko, Karkulko,
co oči máš krví podlité,
Karkulko, Karkulko,
dětství v Tobě je zabité.

Karkulko v červeném plášti,
utkaném z nitek zášti,
vlkův klid hraný je,
tak kdy už Tě zabije?

Babička z posledních sil
pláče - hajný se zastřelil.
V košíku s rudým vínem
čert se směje - jsi vinen.

Vlku, Tys myslivce dohnal k tomu,
že nyní leží mrtvý v lomu.
Karkulka a hajný jsou si cizí,
přesto jsou dvojčata ryzí.

Zatímco Karkulka v hábitu cupitá,
hajnému krvácí hlava rozbitá.
Obejmutí krví osudnou
oba dlouho živí nebudou.

Karkulko, Karkulko,
Tys z nevinnosti zrozená,
ale přesto jsi
zevnitř zkažená.

A kdo přijde, aby hrdlo prorazil
a osud červeného pláště naplnil?
To vlk přijde, jenže tentokrát
už nebude se mít čeho bát.

Myslivec zastřelen, babička žalem sípe,
Karkulku pod žebrem zlotřilý vlk rýpe.
"Jsi na řadě, děvenko, zhasneš jako svíce."
Směješ se a ptáš se: "Kde máš toho prince?"

Karkulka mlčí, spočtené má dny,
ale ví, že vlk spadne do studny.
S plným břichem kamení
není první ani poslední.

Vzpomínky temné se jí opět vrací,
budou, dokud plášť nevykrvácí.
Lež, Karkulko, tiše v lomu,
brzy přijdeš zase domů.

Mezi dvěma bezvládnými těly
najdeš domov mezi vyvrheli.

Karkulko, Karkulko
co oči máš krví podlité,
Karkulko, Karkulko,
dětství v Tobě je zabité.

Karkulko v červeném plášti,
utkaném z nitek zášti,
vlkův klid hraný byl,
a tak Tě konečně zabil.

Je to vina ohně

14. prosince 2015 v 13:26 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Když má vůně s tou Tvou splyne,
moje srdce je pak jiné.
V mezisvětí mezi časy
objevuji vnitřní krásy
Tvé podstaty z královské linie,
má duše prožila a prožije
otřes a na všech úrovních šok,
v rozechvění s Tebou držím krok.

Šeptám Ti v roztoužení,
že miluji bez omezení,
láska není pouze okouzlení, oba víme,
proč se nám zdá, jak se spolu probudíme.
V obejmutí srostem v sebe,
brána do dvanáctého nebe
už čeká nás, však žádný spěch.
Na své kůži vnímám dech
archanděla, bytosti světla,
a já, lví růže, pod jeho tělem vzkvetla.

V bílých šatech na podpatcích,
už se ztrácím ve Tvých očích,
v moři krystalu,
topím se pomalu,
propadám se výš,
do mého těla smíš,
tělo gazely sníš.
Mou esenci vdechneš, jak dýcháš pax aeterna,
Bohyně vděčná, srdcem věrná
zaslíbí se Ti tělem, duší
a jako prvnímu muži
poodhalí cestu svou,
je světlem putujícím tmou.

Žije láskou, lučištnice,
nechce nic, jen být svíce,
pro Tebe, tak drž ji zpříma,
když shoří, čí je to vina?

Je to vina
ohně.
Rozevírám se,
tak vpluj, krystale,
do mě.
~

Sněhurka

12. prosince 2015 v 18:09 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Ta, kterou vyhnali,
brzy se odhalí.

Tu, co už nechtěli vidět,
postavila si svůj svět.

Uprostřed lesa, mezi kříčky,
našla domov i své říčky.

Tam strávila podzim, zimu,
nenesla však žádnou vinu.

Její tělo zmrzlé na kost,
však síla vůle, vnitřní radost.

Její tělo v sevření
však světlo v srdci se nemění.

Já jsem já, já se nevzdávám,
na to se moc ráda mám.

Kdo mohl tušit, že za tisíc let
se její duše vrátí zpět?

K stáří smrtí odtančila v bál,
napětí z života však nesla si dál.

Za tisíc let se duše její
vtělila do dítěte v aleji.

Již však netrpí zimou,
netřeba trpět ani vinou.

Vše, co Tě tehdy stáhlo, povol,
ihned lásce proudit dovol.

Ty jsi Ty, ona byla ona,
ona je pryč a Ty jsi tu doma.

Tělo je Tvé, tak přijmi ho hned,
ať Sněhurce k nohám padne svět.

V pohádkách jsou pravdy mnohé,
my dospělí víme svoje.

Sněhurka nepotřebuje prince,
co probudí ji k životu.
Potřebuje život v lásce,
lidskou starost, dobrotu.

Spojena zůstávám

10. prosince 2015 v 0:50 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid

Archanděl za závojem
ve strachu z bolesti
skrývá se pod dekou
duchovních neřestí

Však duše té jediné,
co pojala anděla do sebe,
ta otevře se jako brána,
dokud ji nevyženeš z rána.

Jen co pojme Tebe dovnitř
transformuje se chtíč
v něco, co nikdo jiný nepoznal
dokud nepůjdeš zas o dům dál

Nevnímej mě jako bytost.
Nevnímej mě jako ctnost.
Měj mě v srdci jako prostor
kde nevzniká nikdy rozpor.

Měj mě jako svůj stav bytí
které Tvou podstatu cítí.
Absolutně, bezmezně,
kde budeš sám sebou beztrestně.

Jsi návštěvník mého srdce,
kde nic nelze brát trpce.
Tam je čiré světlo, tam přijímám,
bezpodmínečnou radost mám..

že i když jsi napříč časy vzdálen
já spojena zůstávám... ~

Mám se ráda

9. prosince 2015 v 2:25 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Mám se ráda!
Do světa křičím.
Mám se ráda!
Svou bolest ničím.

Mám se ráda!
Co se děje?
Mám se ráda!
Snad to nefunguje..?

Mám se ráda!
Už do světa nekřičím.
Mám se ráda.
Šeptám to svým očím.

Mám se ráda.
Ta slova jsou v mém srdci.
Mám se ráda.
Slova tichá a tak silná přeci...

Mám se ráda,
budu se mít ráda.
Láska jsem já,
láska je věčnost
mého nitra.

Krk jsi mi nabídla, gazelo

8. prosince 2015 v 12:32 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Krk jsi mi nabídla, gazelo
Neříkej,
že Tě to bolelo.

Chtěla jsi usnout a odejít
Však já musel
vzhůru být.

Tygřím stiskem v touze
budu Tvou duši
probouzet.

Odejít až tam, kam se všichni bojí
Andělé právem
proti světu zbrojí.

Gazelo, Ty však strach nemáš,
se mnou po spirále
se vydáš.

Tak rozevři se,
svému bytí
otevři se.

Krk jsi mi nabídla, gazelo
Chtěla jsi usnout a odejít
tygřím stiskem v touze.
Odejít až tam, kam se všichni bojí.
Gazelo, Ty však strach nemáš,
Tak rozevři se.

Clairvoyant

4. prosince 2015 v 23:02 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
~ Sweet, sweet little child,
someday you'll be clairvoyant ~

~ Like your father, like your mother,
your soul is made from crystal powder ~



Přichází to

3. prosince 2015 v 1:35 | ~ KhaliaArt |  Do světla se Lvem a Pávem
Štíre, štíre, zas mne zkoušíš! Ty jeden uličníku.

Jenže teď jsi šťastná. Konečně jsi zjistila, že štír nejsem jen já, ale i Ty. A když půjdeš za svým nitrem, půjdeš... správně. Víš, jak to myslím.

Vím.

Tak se do toho ponoř.

Ponořím.

Zavři oči a jdi s Proudem.

Nechám se... pohltit.

Patet...

*vzdech*

Trik světla

2. prosince 2015 v 17:10 | ~ KhaliaArt |  Výkřiky do tmy

Je to jen trik světla,
které Tě oslepí,
abys do něj mohla
vložit své představy.

~