Duben 2016

Nech se

29. dubna 2016 v 17:29 | ~ KhaliaArt |  Výkřiky do světla
Nechej se strhnout
Nechej se strhnout
šeptá mi peří pavích těl

Nech tělo převrhnout
Nech tělo převrhnout
Lev s Fénixem zahořel

Je to vážná nemoc aneb Už rezignujeme

28. dubna 2016 v 17:43 | ~ KhaliaArt |  Výkřiky do tmy
Je to vážná nemoc
říká se jí domněnky
musíš slzy přemoct
slzy, co kanou
z očí jako pomněnky

Je to vážná nemoc
je to vážná choroba
nenajdeš už pomoc
Až příliš
příliš zlomená osoba

Je to vážná nemoc
říká se jí vina
říká se jí bezmoc
že nikdy, nikdy
nebudu už jiná

Je to vážná nemoc
horečky a bolesti a myšlenky na smrt a blá blá blá
Dokázal jsi mi, že jsem odpad
Že jsem k ničemu a bez hodnoty a pod Tvou úroveň a zesláblá

Je to vážné. Je to vážné.
Už moc dlouho zatínám zuby
A je to moc nerozvážné
že tu ukazuju svou duši
naruby

Nechlastej, neutíkej, už víc drogy neber
Kdyby jen věděl, jak mě rýpl do žeber
Že jsem ležák a možná už navždy budu
Ale třeba už nežiji v tom bludu
že je nemoc jen dočasný přístav
pro mě je to už normální stav ~

Bouře

28. dubna 2016 v 11:08 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Ta bouře Tvého těla
kterou jsem kdysi měla
Vrací se v mé paměti
Kéž mě znova zasvětí

Bohyně Tě nevymění
Je zákonem odpuštění
V bouři našich těl
A pak jsi uviděl

Očisti zrak srdce svého
V bouři těla nevinného
Sídlím jako duše v břichu
Křičím, šílím kdesi v tichu

Zaslechneš to, o čem mlčím
O šelmách a plánu vlčím
Kdybych byla, co bych chtěla
Jsem odpuštění svého těla

Ve hřmění našich tužeb a snů
Dřív, než Ti v náručí vyhasnu
Kéž bych byla Tvá křídla muže
Jsem odpuštění vlastní duše

Soužení v toužení

26. dubna 2016 v 19:48 | ~ KhaliaArt |  Výkřiky do tmy
Tiché soužení
v horkém toužení
Co mám a co mi chybí?

Vytí a skučení
duševní mučení
I to tělesné vzkypí

brzy...

Jestli to tak chceš

25. dubna 2016 v 22:29 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Dusím se
když nejsem v Tvém objetí
Chráním Tě
když nejsi v podsvětí

Kéž bys tu byl
a já byla s Tebou též
Kéž bych věděla
jestli to tak chceš

Dusím se
když mě Tvůj oheň nepálí
Prahnu po něm
leč toužím jen z povzdálí

Proč tu byly
jen neupřímnosti a lež
Kéž bych jen věděla
Jestli to tak chceš

Nejsi droga
ale mohl bys jí být
Pod křídla
mě můžeš skrýt

Nemůžu dýchat
když Tvůj oheň odchází
Chci milovat
jen pak mi nic neschází

Kéž bych mohla říct
utíkej, jdi, kamkoliv běž
Kéž bych jen věděla
jestli to tak chceš.

Zrozena v plamenech

24. dubna 2016 v 22:45 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
~
Odpusť mi změnu, která mnou projela
Odpusť mi, že jsem se ukotvit nechtěla

Odpusť mi, že se mé ego teď budí
Odpusť, že mi láska projela hrudí

Kéž bych Ti mohla říct: s Tebou já zůstanu
Nemůžu; můžeš mě přirovnat k havranu

Vzkřísím Tě, otevřu, zamávám křídly
Odletím zas tam, kde havrani bydlí

Odpusť mi, že jsem jak úlisné hádě
Odpusť mi, podléhám nebeské vládě

Odpusť mi, že jsem jak pýcha v jelenech
Odpusť, že jsem se zrodila v plamenech
~

Alternativní realita

24. dubna 2016 v 17:08 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
V temnotě lesa, v temnu Tvých očí
anděl lásky s trojzubcem zakročí.

Nebo ne.

Co když Tě nechá bojovat v samotě,
Bude jen přihlížet, tiše a nehnutě?

A...

Vzala Tě laskavě do nebeského řádu
aby láska v Tvém životě měla zas vládu.

Nebo ne.

Nakonec Tě nechala utopit se v bolesti
Co když Tvá přítomnost nic dobrého nevěstí?

A...

Vzala Tě pod svá křídla, zlíbala, zhýčkala,
na Tvou obrodu si trpělivě vyčkala.

Nebo ne.

Co když Tě vzala do láskyplného školení,
však bez hýčkání, polibků, andělských zjevení..

a co když se budoucnost zase promění?

Ostřílená štírka

24. dubna 2016 v 12:13 | ~ KhaliaArt |  Dialogy s tmou
Vidíš? Říkal jsem, že je nemožný.

Neříkal.

Ty sis to myslela.

Nemyslela.

A přesto mu slepě pomáháš. Jsi tak naivní.
Myslíš si, že ho zachráníš?

Nemyslím.
Jsem totiž přesvědčená, že se zachrání sám.
A o tom je láska. Důvěřuji mu.
Důvěřuji mu tolik, že bych za něj položila vlastní život.
A už táhni. Tomu bys nerozuměl...

Víš, co by se stalo, kdybychom se spojili?

18. dubna 2016 v 18:16 | ~ KhaliaArt |  Výkřiky do světla
Víš, co by se stalo, kdybychom se spojili?

Ne? Tak já Ti to hned povím, synu ohně.

Už jsi viděl oheň, který je tekutý?
Není to mléko, ale je to výživné a sladké,
mléko pro splozence vášně.

Už jsi viděl oheň, který je hmotný?
Není to láva. Je to hmotný, hustý oheň,
který se nám vlévá do žil.

A my bychom si na něm ustlali.

To přesně by se stalo.


Já viděla Tvoje křídla.

18. dubna 2016 v 16:57 | ~ KhaliaArt |  Výkřiky do světla
Já to viděla.
Viděla jsem Tvá křídla.

Takže mi řekni - jak mám teď zůstat chladnou?

Řekni mi, vysvětli mi
- jakkoliv -
Jak nemám chtít Tě otevřít?

Jak nemám prahnout po rozevření Tvých křídel?

Když ten oheň ve mně chce objímat?

Když se bojím, že Tě můj oheň spálí?

Já to viděla.
Viděla jsem Tvá křídla.

Alfa a Omega

16. dubna 2016 v 20:51 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Jsem křišťál i obsidián
Jsem Oheň i Země
A to není vůbec všechno
co je ještě ve mně

Kdybych měla přání
stál bys v něm jen Ty
Promilovali bychom
všechny momenty

Jsem anděl i démon
To Ty dobře víš
Víc však budeš vědět
až se probudíš

Kdybych měla přání
a měla lidské ego
říkal bys mi Alfo
a já Tobě Omego

~ ☯ ~


Neuvěříš - neuvidíš

16. dubna 2016 v 19:23 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Nemluv když nevnímáš
Nesni když nedřímáš
Líbej když objímáš

Nediv se když nevěříš
Nebreč když se nesvěříš
Nechoď když se nevrátíš

V klidu, míru nevydržíš
Miluji Tě - nenávidíš
Neuvěříš - neuvidíš


Rozevřít Ti hrudní koš

13. dubna 2016 v 14:37 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Tvůj potenciál rozdmýchávám
Tvou esenci prodýchávám

Jsi ohnivá střela, co mým životem vždy proletí
Možná je to Tvůj dar, však rozhodně mé prokletí

A já bych se někdy chtěla nadechnout Tvého ohně,
nadechnout se té Tvé vůně - aspoň jednou svobodně

Rozevřít Ti hrudní koš jak vějíř pavích per
Abys chápal, že pro ty nahoře nejsi outsider

Rozevřít Ti hrudní koš, tak to v té knize stálo,
kdy a jak, to netuším, milovat Tě je málo

A já bych se tak moc chtěla nadechnout toho ohně
Možná toho dosáhnu, když nepůjdu stále rovně

Ohnivá střelo, teď zastihla jsem Tě akorát
Chci dát Ti vše co mám, všechno, co máš rád

A zároveň Ti dát tu možnost, abys k tomu došel sám
V mezičase, kdy Tebe a Tvou duši prodýchám...

Tvé druhé Nebe

13. dubna 2016 v 13:16 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Andílku, anděli,
Tvé paže mi chyběly
Včera v hlubinách noci,
kdy chtěla jsem si od lásky
odpomoci

Andílku, anděli
kéž bychom věděli
Jestli máme být spolu
aniž bychom se kvůli tomu
propadli dolů

Andílku, anděli,
na lásce jsme nelpěli
Snad pochopíme sami sebe
Když to, co Ti ukážu v srdci
bude Tvé druhé nebe
~

To (ne)jsem já.

12. dubna 2016 v 21:28 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Z vteřiny na vteřinu
měním směr
nenosím jistotu
a přec jí jsem

V upřímnosti
a neohroženém ohni
Tě žádám:
přítomnou vášní se prohni

Nezapomínám nikdy
a miluji věčně
Kruh okamžiku však vnímám
v jediné sečně

Vědomím se do minulosti
nevracím
V plánech budoucnosti
se neztrácím

Bez lítostí
nad minulostí
a vždycky beze smutku
nelpím na žádném skutku.

Miluješ mě?
Pak věz, že miluji také.
Buď si ale vědom,
že ego je slabozraké.

Pokud mě budeš chtít
mít jen pro svůj chtíč
Změním se v holubici
a odletím pryč.

Pokud mě budeš chtít
zahnat do kouta,
svázat tu bytost,
co nikdo nespoutá

Pokud mě budeš chtít
odebrat ze stád laních
co se asi stane se světlem
když sevřeš ho v dlaních?

Pod křídly tisíce holubic ~

12. dubna 2016 v 12:21 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Ve tmě noci, v skryté chýši
vyjící zrůda nás jistě slyší

Vznešeně odění, ve stříbře a zlatě,
už visí vyjící zrůda na kravatě

Zhoupne se až tam, kde v ložnici je vzdech,
kde v naději a víře najde druhý dech

Zastřešíme náš sen křídly tisíce holubic
A budeme si zas a znova lhát z plných plic

Že nevíme, jaká síla táhne nás
potají se sobě zaslíbit, už zas

Genetika z kočičích bohů
co hlídají nás na každém rohu

Jsme jako rodina, co shledá se hned
Dnes a zítra a za tisíce let

I když máme volbu a ne vše je předem dané
Tvá vůně, dech, tělo, třpyt v očích,
to mě bavit nepřestane

No vážně ne... :)

Kudy?.. Prosím.. Moc prosím..

10. dubna 2016 v 21:56 | ~ KhaliaArt |  Výkřiky do tmy
Tak už řekni - Kudy? Tudy?
Bodejť by mě čelisti nebolely
když toho mám plný zuby

Bodejť by nejančil močák
když žít vlastní život
je můj největší strašák

Měj se ráda, říkají mi.
Křičí na mě, křičí
ze světla do tmy.

Taky křičívám, když jsem nahoře.
Jenže tohle vážně
málokomu pomůže.

Už dost... prosím.
Prosím, zbavte mě té bolesti
Už nevím
kudy vede cesta k radosti.

Kudy? Tudy? Tak už řekni, prosím,
dokud ještě zdravý rozum
ve svý hlavě nosím...

Já nechci umřít...
Není to moje...
Nejsem to já, možná
že jsme duše dvoje

v jednom těle...

Ten Oheň ve mně..

10. dubna 2016 v 12:25 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Oheň ve mně stále žije
Černobílá harmonie

V jádru duše slyším šepot
Slyším osud, jeho klepot

na dveře mé existence
Osud nemá oblíbence

Laskavý, věrný panovník
Černobílý bojovník

znám Tě
nejsi plamen
Jsi oheň
Jsi spalující žár
Zdroj
Který si ještě neuvědomil sebe sama


A možná...

8. dubna 2016 v 23:08 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Má duše v rytmu lásky žije
je velká jak galaxie

A možná větší, než zatím vím
A možná vás po smrti navštívím

Vrátím se jako třpyt na té nebeské modři
a budu připomínat, jak jste v jádru dobří

A možná za sto let, možná za tisíc
přijde galaxií mnohem víc

A možná budou větší než my všichni spolu
až se zase jednou vrátíme domů..

A možná budou vidět zase o kus dál
A možná to bude císař nebo král

A možná se budem radovat nahoře
A možná se inkarnujeme do moře

A možná spatříme, jak třpytí se v nás
hvězdného nebe ten nejhlubší odraz... ~

Života koření..

8. dubna 2016 v 14:38 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Prý je každé trápení
Jen života koření

Ale..

Já si dávám jen trochu soli
v každé svojí nové roli.
Stojím, mávám, mlčím do hluku
Mluvím až v šumivém dozvuku.

A..

Usmívám se, aby lidé věděli,
že jsem to zas já; každou neděli,
kdy zjišťuji, že je sobota
mého svobodného života.

Každý den..

Mít vše, co člověk si přeje
s andělem, co k tomu pěje.
Jen to zdraví, ještě vyčkat,
vše a všechny stále hýčkat.

Jako doposud...

Už nevím. Možná jsem jen ve špatném století
Kde ti v mém věku teprve sní, že odletí
A možná bych jim neměla házet lano
abych si okořenila vlastní ráno

A přitom...

Můžu jen sedět, běžet, lítat,
každé ráno slunce vítat.
Každý večer mávat v dozvuku
a křičet ze dna duše do hluku.

Nekořením...

Nejsem to, ani sůl. Jsem život,
co se raduje, protože má důvod.
Tuším jen, že jsem to koření
bez všeho lidského trápení.

Takže co je koření života? ~