Dvanáct vládců Tě sleduje. Ha.

Červen 2016

Království nevědomosti

28. června 2016 v 11:33 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Had už přichází
Že prý nás osvobodí
Ze všech nesnází
Genetiku nepoškodí

Ha! Lze vůbec věřit hadu
A lze vůbec věřit mně?
Člověku? Když pro sebe kradu
Vše poznání ješitně?

Možná už jsme zkažení
A had už neví jak
Zrno od plev rozčlení
Když jsem bůh i zabiják

Lze snad brát to jako hřích
V království nevědomosti?
Co je lež, když žijem ve lžích
Kterých nemáme nikdy dosti?

Když nevíme, nic nevíme
Nevíme co činíme
Co je pak hřích a co je správné
Když strom poznání už vadne?

Nebeská růže

23. června 2016 v 11:51 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
V objetí pomněnek
Pod ochranou lilií
Je tam růže.
Jakou má barvu?
To nevím, nevidím
přes zlatavou záři
pampelišek.

Třpytí se a voní
hájí naši Zemičku
a slzu dojetí na víčku.
Zvonky láskou
zvoní...
Tak otevřme se růži
a vplujme hrdě
do ní...
~

Královna květin

17. června 2016 v 23:59 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Tak prý zní mé jméno.
Královna i té nejmenší květiny
Jsem špinavá, ale ne od prachu
Od hlíny jsem, a mám vůni zeminy

Khalia - květina
z havajských ostrovů
Prý má někde v duši
šťastnou podkovu

Khalia znamená květina
v jejich pradávném jazyce
A Endymion mi připomněl
kde jsem protančila střevíce

Kde jsem protančila dny i noci
Když má duše byla v plenkách
Když netušila jsem nic o bezmoci
Byla jsem jen květinka..

Chci vrátit se do hlíny, prosím
Chytnu se za nebeskou manu
Ach, jak moc toužím být opět
bez významu ~

Nebeský vandrák

17. června 2016 v 17:40 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Pod smutkem a pod rzí
jsme radostní a nazí

Blýská se.

Ať zasáhne nás hněv s amorem
drž se kouře, mraku za obzorem

Začíná pršet.

Jdi či plaz se, dívej se vzhůru
Dívej se za sebe, ušel jsi túru

Nezastavuj se.

Udělej něco, co Tě osvobodí
Člověk jako Ty už se nenarodí

Jen chaos a hluk.

Ať hřmí a ať bouře neutuchá
Cesta nahoru není jednoduchá

Ale to nevadí.

Věz, že Ty jsi nebe - a s čím nebe zápasí?
Nebe prostě je. Zbytek je jen počasí.

Odvážnější

11. června 2016 v 12:26 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Neplač, ač vidím v Tobě dítě
Neplač, však víš, jak moc chci Tě
Jsem dítě-princezna z fantaskní říše
Jsem ta, která budoucnost přepíše

Pakliže se to nepodaří - zas počkám tisíc let
Až se všichni moji věrní vrátí na náš svět
Času já mám nekonečno, nespěchám - jen miluji
Do bílého zámku v mracích s vámi tajně migruji

Kde jsou mraky? Kde je zámek? Možná někdo tuší
Ten největší palác lásky sídlí v naší duši
A já počkám. A já věřím. Ještě cyklů deset
A pak všichni ustelem si v mracích - bude reset

Věřím v hrdost, v spolupráci, ve lví krev
Přežijeme déle než-li přežije církev
Možná že jsem blázen, když mluvím tu bez zábran
Stejně bude potom každý trochu pokárán

Hvězdy já Ti nespočítám, a přesto vím, jaký je to pocit
Když chceš říct - a nevíš jak; však ve mně pocit procit
Černé dítě.. možná Kálí, možná ta královna nebes
sjednotí národy, sjednotí názory - a Ty se, Vlku, třes!

Amor nezvítězil

9. června 2016 v 11:59 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Myslím, že šíp už terč svůj našel
Cítím bolest, slzy, kašel
Neumírám, jen se rodím znova
do tmy jako bílá sova

V srdci mi rezonuje vlčí vytí
v nevědomí lesa jsme tu skrytí
jakmile budu vlk samotář
konečně spatříš mou svatozář

Ze srdce trčí mi letka šípu
Kapka krve našla svůj cíl.
Do vlčí srsti trochu Tě štípu,
Amor však přesto nezvítězil.
~


Největší Zhoubný Nádor

7. června 2016 v 15:19 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Copak vám to roste v hlavě,
nutí vás chovat se dravě?
Copak je to za iluzi
která vás prý moc probouzí

a jak moc!

Přímo pohrdáním soptíte
V myšlenkách se topíte
V myšlenkách na krev a pomstu!
Vždy si najdete tu cestu

je vám to jedno - a není!

Kdo by chtěl tu lvici bít
tak bije, ať je nešťastná
Lvice tu nemusí být
tak bouchejte do prázdna

rozdíl nepoznáte!

Největší zhoubný nádor
pravdy imitátor
voní a vábí jako kus milenky:
"Zdravím. Já jsem domněnky."

a vy se přejídáte!

Vzpomínám

7. června 2016 v 11:31 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Vzpomínám
na ty roky bez starostí
na části těla
prosycené upřímností

Vzpomínám
na ty časy, kdy jsem byla přesvědčená
že všichni jsou laskaví
a byla jsem ještě kůže nesedřená

Pamatuji si
každou chvíli z těch dob dávných
kdy svět byl ještě horký
bez zla, bez bytostí chladných

Vzpomínám..
kdysi byl pocit, že jsem tu doma
a já mu bezmezně věřila
dokud nepřišlo prozření - kóma

Kóma.
Moje, Tvoje, všech.
Znova
dochází mi dech.

Kéž by.. kéž bych měla odvahu se vrátit
do těch časů
Kéž bych věděla, že se nemůžu ztratit
pro cizí krásu

Tajemno z eMOCí

4. června 2016 v 23:05 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Po krajině z útesů
Mezi kmeny z pařezů
které odešly po kořenech
tiše a tajemně
zpátky do lesů

Ke stromu, kde visí paví pera
Vrací se liška vždy za šera
aby mohla své oči nabodnout
jako nabodla muže
její nedůvěra ~

Kdybych byla...

3. června 2016 v 17:54 | ~ KhaliaArt |  Výkřiky do světla
Kdybych byla strom, byla bych bříza.
Kdybych byla chuť, byla bych hořkosladká.
Kdybych byla pocit, byla bych touha.
Kdybych byla zvíře, byla bych vlk, lev i sova.
Kdybych byla přání, bylo by to pomoct všem.
Kdybych byla živel, byla bych oheň.
Kdybych byla barva, byla bych zlatá.
Kdybych byla vlastnost, byla bych Odvaha.
Kdybych byla otázka, byla bych Půjdeš se mnou?
Kdybych byla odpověď, byla bych Ano.
Kdybych byla člověkem, odešla bych.
Kdybych byla hvězda, svítila bych věčně, svítila bych pro Tebe - navždy.