Dvanáct vládců Tě sleduje. Ha.

Červenec 2016

Chci Tě pochopit

31. července 2016 v 14:51 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
~
Je rovnodennost
Je rovnonoc
Získáš ctnost
za pomoc

Nevědět, necítit
A přitom chci Tě pochopit
Chci porozumět
a z pramenu vědění pít

A z toulek po hvězdách
ve Tvém otisku zrození
Čekám, že mě pochopíš
Vím, vím... Dnešek není

Nechci zítřek, pozítří
Mizíš mi, nemůžu Tě uchopit
Nechci být bez Tebe ani s Tebou
chci Tě jen pochopit...
~

Odblokující

28. července 2016 v 1:50 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
V lesích noci v chladném šeru
Strach z vlčích démonů se vrací
Bojím se, že je nepřeperu
Přitom se už v dálce ztrácí

Chvěje se mi tělo
A s kostmi z papíru
Nevím, co by se mělo
Když tvořím sny na míru

A za vteřinu je pálím
Když koušu se do rtu
Těsně než se vzdálím
Než zaškrtím aortu

S hlasem, co se chvěje též
Letíme a já nevím kam
Nevím, co chci, nevím, co chceš
Možná letíme ke hvězdám

Nekontroluji, už ne, už nechci
Jen cítím vzduch ve tváři,
Vláhu v polibcích, zavřu oči
Přidává se oheň v srdci

Když držím Tě za ruku, tělo je v bezpečí
Když držíš mé srdce, je v bezpečí
A anděl už před Tebou klečí…
Pozvedni hlavu… já tam klečím.

Moudrost vědomá

27. července 2016 v 20:16 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Neumím vyslovit
Kolik lásky cítím
Neumím pochopit
Proč něco vidím

Tak nemluvím, chci být němá
Snad pak další tišší porozumí
Radši promluvím tichem, očima
A pravda kdesi ve stromech zašumí

Pamatuji si mnohé
Jen málo však umí vyjádřit
Mé verše strohé
Láskou musím nešetřit

Musíš najít pocit za těmi slovy
Bez domněnek starých křivd
Poklonit se duchem lvovi
Přivítat sluneční svit

Prosím... Prosím Tě, poslouchej
Ne má slova, ne zvuk stromů
Buď si vědom všeho, věř - nedoufej
Nezpovídej se - nemáš komu

Objímej, miluj, tichem se staň
Kde chybí světlo, lásko má?
Nikde - víme, to je největší zbraň
Zbraň jménem Moudrost Vědomá
~

Navždy fascinována

27. července 2016 v 12:07 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Knihami, kde vše je skryto,
Průzračnou modří,
Kterou jsem tvarována

Navždy fascinována

Těmi, co milují - a ví to,
Deštěm očistným,
Kterým jsem bičována

Navždy fascinována

Láskou, níž je vědomí podšito,
Očima planet a hvězd,
Kterými jsem zkoumána

Navždy fascinována

Letkami Tvých křídel, co mě hladí,
Nádherou a vzkříšením Tvého hlasu,
Kterým jsem rozdmýchávána

Navždy fascinována

Příslibem v jedné z přítomných rovin,
V každém čase já děkuji vám
Za to, že jsem bílá fontána

Navždy fascinována

Úsměvy, jimiž mě obohacuje
Kdokoliv, kdo jen prochází,
A dá mi důvod žít už z rána

Navždy fascinována

Vděčností, která mě plní až po okraj,
Při jakékoliv myšlence
Jsem láskou prohýbána

Navždy fascinována

Bílým pávem, díky němuž prožívám
Všechno v každém okamžiku,
Kterým jsem do Paláce zvána

Navždy fascinována

Zpěvem z Tvého srdce, co mě volá teď,
A volal před lety a volá za tisíc let,
Jsem navždy fascinována

Navždy fascinována
~

Ledňáček Buditel

25. července 2016 v 20:21 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Probouzí se všichni spáči
Probouzí je duše ptačí

S vodou, s větrem si tu hrejte
Na ledňáčka pozor dejte

A on si zase vás ohlídá
O lidech se tak dozvídá

Vše, po čem touží jeho duše
Je stanout v těle ženy či muže

Aspoň jednou se člověkem stát
Ať má o čem v nebi zazpívat

Nechovej ho v zajetí
Než odsud zase odletí

Duše ptačí pulzuje v hrudi
Snad nás také jednou vzbudí ~


Končí Epocha a Začíná Nová

22. července 2016 v 19:25 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
~ ♥ ~
Zlaté orby Shimtally
Sledují Tě z povzdálí
V bílých chrámech z mramoru
Nesvěříš se netvoru

Na posvátném orbu vědy
Poslední písmeno abecedy
Planeta Z, konec epochy
Plodí tam vlčí molochy

V jiném orbu zase
Jsme nakloněni spáse
Planeta X dlí si tiše
Jako slunce ve Tvém břiše

Svítí jako koule žhavá
Každou buňkou je vždy zdravá
Všude jsou jen lesy, moře
S výjimkou na severní hoře

Nejvyšší strom - tam, jak je ostrov
Přesně tomu říkals Domov
Ten strom korunou nebe líbá
Tam nejsme hvězda pěticípá

Na planetě X to žije
Každá bytost v noci vyje
Aby stvrdila vděčnost všemu
Vděčnost dobrému i zlému

Vlčích bytostí vznešená říše
Mají je za královny, rytíře
Zapomenutá andělská rasa
A v čele královna dlouhovlasá

S křídly bílými jak zimní třpyt
Dar, který byl před všemi skryt
S pravdou někde v slunci břicha
Uslyšíš ji, jen buď zticha

Kolikrát's byl duchem, tělem
Tolikrát už jsi andělem
Čím víc Tebe v proudech slov
Čím víc dřevo, čím míň kov

Čím víc lásky, štěstí, smíchu
Čím míň víry v existenci hříchu
Tím víc se Ti slunce rozzáří
Staneš před královnou tváří

A v společném vytí molochy střesete
Pomůže Ti objevit, co spolu nesete
Pak rozevře svá Vlxí křídla
Ukáže Ti všechna sídla

Sídla na planetě Z, i dál
Moc dobře ví, proč ses bál
Pak s úsměvem proti netvoru
Vynese Tě nahoru

Čím víc tance ve Tvé duši
Čím víc lásky na Venuši
Tím dříve Tě královna svěří vzduchu
Ať nesou Tě vlastní křídla, Duchu

Vždyť všechny orby Shimtally
Už dlouho Tě sledují z povzdálí
Ani v chrámech z mramoru
Nesvěříš se netvoru

Přistaneš jistě na orbu vědy
K poslednímu písmenu abecedy
Planeta Z, končí epocha
Zabijeme vlčího molocha

V každém orbu dá se
Být nakloněný spáse
Planeta X dlí si tiše
Jako slunce v našem břiše

Když spatřila jsem Tebe, králi
Tvé slunce viděla jsem už v dáli
Sféra Vlxů, moří, stromů
Chyť mě za ruku a pojď domů
~ ♥ ~


Hříchoseč

21. července 2016 v 13:32 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Slyším ze vsi odbít zvony
Na světě jich jsou miliony
A miliony lidí, co venku dřou
A ty, kterým se srdce neotevřou

Však poznáš ho - hledej - najdeš klid
V objetí s Tebou bude žít
A až bude chtít zase odejít
Musíš ho nechat jít
nechat jít

Jednou se klid vrátí, ruku v ruce
s láskou, zázrakem, a Ty budeš nucen
vzdát se všeho, cos kdy znal
zažít to, cos nepoznal

Maluješ slovy, úsměvem, touhou
Spojme se a buďme šmouhou
co v radosti tancem poseče hřích
Moudrost výra a lví smích ~

Čtyřmi živly

21. července 2016 v 11:27 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Před věky jsem si Tě oblíbila
A rozhodli jsme se šířit vzdech
Dnes v noci bych Tě políbila
A odletěla na křídlech

V zemi - najdu naše kořeny
Ve větru - sílí má láska k Tobě
Ve vodě - jsme stejnými prameny
A v ohni - toužíme po svobodě

Možná jsem živel, však spolu jsme živly
Dnes v noci chci Tě opěvovat
A všechny čtyři teď v nás obživly
Dnes v noci chci se pomilovat
~


Mars a Venuše v Caelu

19. července 2016 v 12:39 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid

V noci jsem běhala po lese
Má duše ve vlka změnila se
Má duše už trápení nenese
Jen vyje v slasti a v celé kráse

Někde v nebeských končinách
V Caelu, v skrytém mezisvětí
V Caelu proudí hvězdný Prach
A tudy moje duše letí

Až jednou zemřu, jistě vím
Že najdu k Tvým atomům cestu
Že najdu cestu k atomům Tvým
A budu Ti konečně za nevěstu

Caelum, to nebe, kde vládci sídlí
Andělé, průvodci, zvířecí duše
Zvířecí průvodci, bytosti s křídly
Jsi podstata Mars a já Venuše

A já vyju, jen vyju blahem
Že vím, co jiní netuší
Že vím, jak pojmu Tě jedním stahem
Tak miluje se Mars s Venuší

Až jednou zemřeš, teď už víš
Že budu s Tebou neustále
Že jsem s Tebou, i když spíš
Zní to příliš dokonale

V nebi opět sejdeme se
Než budeme zase naživu
Než životu odevzdáme se
A najdeme naši tětivu

V noci jsem běhala po lese
Má duše ve Vlxe změnila se
Má duše už trápení nenese
Jen létá v slasti a v celé kráse

Někde v nebeských končinách
V Caelu, v skrytém mezisvětí
V Caelu proudí hvězdný Prach
A tudy naše duše letí

A já vyju s Tebou blahem
Že víme, co jiní netuší
Že víme, jak pojmu Tě jedním stahem
Tak miluje se Mars s Venuší

Pták Ohnivák

18. července 2016 v 20:47 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Jsem pták ohnivák
Co klade zlatá vejce
V podobě slov
Do Tvého srdce

Nechytej ho do klece
Nezavírej vrátka
Tak či tak Tě sežehne
Nedrž si ho zkrátka

Peří zářivých jisker
A v očích plameny
Když ho poznáš víc
Jsi dítě štěstěny

Pták si všechny volí sám
Neurčuj mu osud
Nesnaž se tu volbu chápat
Buď stejný jako dosud

Neoddej se přesvědčení
Že sis to něčím vysloužil
Něčím z tohoto života
Nebo tím, že's zatoužil..

Nedokáže odpovědět
Řeč je příliš složitá
Však pohlédni mu do očí
a už se s Tebou
v jednom těle ocitá…

Jsem pták ohnivák
Co klade zlatá vejce
V podobě veršů
Do Tvého srdce

Nechytej ho do klece
Nezavírej vrátka
Tolik chce Tě sežehnout
Tak se nedrž zkrátka…

Do Temnot.

18. července 2016 v 15:18 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Pouštní písek tiše víří
Štír ke štírce potmě míří
V hloubi noci bez pomoci
Štír vypráví o své moci
Nad destrukcí a stvořením hvězd
Tak nech už se štírko svést

Ach, štíre, vem mou duši tam
Kde před Tebou se vysvlékám
A v emoční nahotě
Budem toužit po světě
Po světě z tmy a z hvězdokup snů
Tak dlouho, dokud Ti nevyhasnu... ~

<3

Nemůžu. Nechci. A přitom chci - tak moc!

7. července 2016 v 16:09 | ~ KhaliaArt |  Do tmy se štírem
Nemůžeš
Nechceš
Ale něco v Tobě prostě musí
křičí to po spravedlnosti
nebo po něčem tomu podobném

Kde je ten oheň, co Tě osvobodí?
Kde je ten oheň, co Tě pohltí?
Chceš řvát, chceš brečet, chceš být nepříčetná
Jen proto, abys konečně pocítila Úlevu

Jenže víš, že tady nemůžeš. Jsi svázaná tělem.
Byla by to katastrofa.
Nemůžeš
Nechceš

.. a přesto chceš tak moc..

bráníš se
vší silou
posledními zbytky sil
s myšlenkou:
raději umřít, než pustit uzdu...

Lyra

4. července 2016 v 21:57 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Černé dítě předurčené
Před tisíci lety
Podle proroctví má spojit
Paralelní světy

S jménem jako souhvězdí
Na severním nebi
Má způsobit neštěstí
Těm, kteří jsou slepí

V rukou drží mocnou zbraň
Kompas poháněný Prachem
Pravda usmrcuje faleš
Církev naplněnou strachem

Je novou Evou, která musí zhřešit
Neznajíc své pravé jméno
V nevědomosti vlastních očí
Tak, jak bylo předurčeno

Uspěje jedině po boku muže
A s hadem ze světa Adamova
Oblačná hora padá pod tíhou nože
Teď už začínáme znova

Had se dívá skrze jantar
Vidí příčinu utrpení
Dokud však nezemře regent
Východisko z něho není

Vyber si stranu, jsou jen dvě
Pro ty, co nevidí víc shora
V poslední chvíli beznaděje
Odpoví nám všem aurora

Odpoví nám Prach, co mluví tichem
Odpoví Sraf, který kolem nás víří
Když naplnění jsme jen hříchem
Všemi barvami hříchy hýří

Adame, Evo, slyšte
Ty barvy jsou vědomí
Z nejzazšího severu
Ze souhvězdí svědomí
~