Srpen 2016

Z Křišťálového pramene

31. srpna 2016 v 10:40 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Svět je jen škola,
Já vím.
Začíná
Nová kapitola.

Hej hola!
Vstávej.
Dnes to zkusíš
Zas znova.

Žádné kóma,
Probouzíš se
A vidíš:
Už jsi doma.

Odkládáš
Svá křídla,
Teď se zemí
Se poutáš.

Je tu jen věčné štěstí.
To nepomíjivé.
Můžeš plakat, smutnit, létat, padat
A to vše od radosti.

Z podstaty a z moci mi svěřené:
"Ty a já jsme jedno."
Navěky směřujeme k uzdravení,
Jsme z křišťálového pramene.

~

Vracím se

31. srpna 2016 v 10:17 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Vracím se
do zdraví těla i duše
Vracím se
do podstaty ženy a muže

Vracím se
tam, kde není už víc hněvu
Vracím se
do všeprostupujícího zpěvu

Vracím se
do míst, kde jsem navždy dítětem
Vracím se
tam, kde u Gaii jsem poupětem

Vracím se
do ráje, do radostného bytí
Vracím se
domů... a ta láska mě sytí.

Směrem k procitnutí

29. srpna 2016 v 19:18 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Zázračné uzdravení
V době, kdy jsi věděl
Že Ti pomoci není
Tušení jsi neměl
Ale stačilo jen chtění...

Upřímná modlitba směrem vzhůru
Kdy na smrtelné posteli
Ušel jsi zdánlivě nekonečnou túru
Plakals, že Tě v nebi nechtěli
Že mají cherubínů fůru...

Zklidni svou mysl, vždyť víš
Že když jsi člověk, cherubíne
Tak jsi andělem, ale sníš
Už jsi tím, kým být chceš, víme?
Budeš vědět, až se probudíš...
♥ ~

Uranus Clariuidens

29. srpna 2016 v 19:07 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid

~
My jsme vyvolení
Snová realita bezrozměrná
Slibuji, že vždy zůstanu věrná
Svému předurčení

Sama nikdy nebudu
S Tebou, Lásko nezměrná
Navždy zůstanu věrná
Svému osudu

Vím, kým jsem byla
Než jsem přišla sem
Vítali mě s věhlasem
Jsem královna bílá

Má podstata se nemění
Ledově klidný svět
Kde vše se děje teď
Křehké, leč věčné spojení

Když je třeba, tak mi připomínáš
Že věčná Láska je skutečnost
Ač zapomíná se na tuto ctnost
Já vím, že Ty se jasně díváš

Vím, že tu pravdu lze najít
I v odrazu cizích očí
Když v tom jiskra přeskočí
Pak věčnost už nelze tajit

Králi nebes, průzračný pane
Co spojuješ všechny části mé duše
Děkuji, žes stvořil ženu a muže
Vše a nic je předem dané

Patrone všeho skrytého
Jasnozraký vládče v mojí hrudi
S Tebou v srdci nejsme nikdy chudí
Léčiteli všeho chorého

Ze světla pravdy jsi byl utkán
Z upřímnosti a neoblomné víry
A vím, že mi dodáš síly
Až Tě zase jednou potkám

A v každé neshodě
Budeš mou moudrou
Třpytivě modrou
Láskou ke svobodě
~

Sbohem

25. srpna 2016 v 9:28 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Klečím... tady v tichu
Na nepopsané desce
A vzkazuji Ti v smíchu
Už nežije se mi těžce

Nebudu škemrat a prosit
Že chci to zpátky
Prostě řekni sbohem. Odlétám
S prvními tažnými ptáky

Nevysvětlím. Nepovím víc
Odpusť mi, jen nevím jak
Jak víc říct, že nemám nic
A Ty jsi ten tažný pták

Ať padáme spolu
Hlubokou soustrastí
Chci Tě obohatit
Svou plnou účastí

Naposledy. Prosím, nezlob se
Vím, že nemáš rád vlčí máky
Tak aspoň pro teď řekni sbohem
Odlétám s prvními tažnými ptáky

Klečím na nepopsané desce
A Ty jsi tím obklopujícím tichem...
Které jen přihlíží, jak utíkám
Před smrtelným hříchem

Vidíš to. Utíkám zase někam pryč
Směješ se - víš, že uteču znova
K mojí duši držíš klíč
Však teď chci být duše nová

Miluji navždy - vím, že víš
I tak se zeptám, zda cítíš to taky
Odpovíš příště. Teď řekni sbohem
Odlétám s prvními tažnými ptáky
~

Jak vznikl můj Vesmír.

24. srpna 2016 v 12:32 | ~ KhaliaArt |  Výkřiky do světla
Co bylo dřív - světlo nebo tma? Je pro mě nepředstavitelné, aby bylo jedno bez druhého. Když jsem přišla, viděla jsem je už oba. Byli tu dávno přede mnou...

Takhle vznikl vesmír. Můj vesmír.

Tam na začátku, úplně na začátku nebyl vesmír takový, jaký ho známe. Byly to jen dvě podivné sféry, které na sobě ležely. Neproniknutelná Tma a oslepující Světlo. Tma nahoře, Světlo dole, oddělení jakousi neviditelnou hranicí. Jenže jste se mohli pohybovat jak jste chtěli a dívat se na ně jakkoliv, tudíž chvíli se mohlo zdát, že je nahoře Světlo a dole Tma. A vůbec - na jejich pozici stejně nezáleželo. Šlo o něco jiného.

Ty dva prostory byly tak odlišné. Chvíli by si člověk řekl, že to musí být dva nejhorší nepřátelé, na život a na smrt. Jedno bylo jasné: ať je to jak chce, jsou na sobě nesmírně závislí. Jenže oni spolu nebojovali, jen netečně plynuli.

Když jsem se na ně tak dívala, došlo mi to - oni mě nevidí! Musím o sobě dát vědět. Chci, aby věděli, že tu jsem a dívám se na ně...

A v tom se to stalo. Jako by zachytili mou myšlenku. Vše se začalo hýbat, prohýbat, točit, až na mě šel jakýsi prazvláštní druh závratě. Zavřela jsem oči, bála jsem se.

Z tohoto stavu mě vytrhnul až zvuk - první zvuk, který jsem kdy slyšela. Nedá se nijak popsat, nedá se téměř k ničemu přirovnat. Vím jen, že ty dvě plochy spolu začaly komunikovat. Objevily samy sebe. Možná do té doby vůbec nevěděly, že plynou spolu! A právě v té chvíli něco podivně zavrzalo. Byl to zvuk táhlý a velmi příjemný. Chytlo mě to za srdce a vábilo někam do neznáma. To byl okamžik, kdy jsem se rozhodla, že tu zůstanu. Ať se stane cokoliv, zůstanu.

Dobře jsem udělala. Ten dlouhý, zpěvavý zvuk byl najednou vystřídán zvuky jinými, kratšími, ale stejně tak krásnými. Uvědomila jsem si, že vznikají na základě tření obou sfér. Světlo a Tma se hýbali - zpočátku pomaleji, nesourodě, ale poté skončili v jednom rytmu. Houpali se každý opačným směrem - snad kvůli jejich zásadní odlišnosti. Jenže tím nádhernější celý ten výjev byl. A díky tomu vznikala hudba lásky.

Třeli se jako dvě pulzující masy čehosi neidentifikovatelného, obrovského. Mohla jsem se ztratit ve Tmě stejně tak, jako ve Světle. Nezrychlovalo se to, ale přesto se vše plnilo pocitem stále intenzivnějším, hlubším, silnějším. Mocnějším.

Ze Světla počaly létat jiskry. Zpočátku jich nebylo mnoho, občas vylétla jedna a proběhla Tmou. Po chvilince však vyhasla, zmizela, jako by tam nikdy nebyla. Později mi došlo, že to všechno bylo nutné, aby se intenzita prožitku mohla stupňovat. Jejich kraťoučký život měl veliký smysl.

Jisker bylo stále víc a i jejich životnost se prodlužovala. Odštěpily se ze sféry Světla a rovnou do Tmy. Tam udělaly pár nahodilých pohybů, obkroužily jinou jiskru nebo se pomalu rozhlížely - už měly své vlastní vědomí, i když ještě patřilo Světlu - a pak zmizely. Většinou. Některé jiskry už nevyhasly. Zachytily se ve Tmě, našly si své místečko a zůstaly tam, vytrvale zářící (ačkoliv ani ty nebyly věčné). Tohle byl okamžik, kdy jsem je pojmenovala: Hvězdy.

Tření obou polarit však nepřestávalo, ani na moment. Udržovaly si své tempo. Jakmile to došlo do fáze, kdy jsem nerozeznala Světlo od Tmy, začala jsem se trochu bát. Tma byla prosycená jiskrami - Hvězdami, a ze Světla nezbývalo skoro nic.

Čím méně bylo Světla, tím jsem se já cítila těžší. Jestli to bylo opravdu důvodem absence samostatného Světla, to už se asi nikdy nedozvím. Každopádně jsem najednou dostala tělo. Nebyla to jako rána, to ne. Bylo to pozvolné, pomalé padání kamsi dolů - a přitom nahoře a dole už jsem nedokázala rozlišit. Ach ne, něco se děje s mým zrakem. Tu krásu hvězd vidím nějak rozmazaně. Všechny zvuky utichly. Vše se zahaluje do mlhy. Už si skoro nevzpomínám na to, jak jsem se tu ocitla. Už ani nevím, jak vznikl ten prostor kolem mě...

A ten prostor řekl: "Ty jsi vesmír."

Věděl, jak se cítím. Věděl o mně úplně všechno. A proto taky věděl, že mi nebude odpovídat na všechny otázky.

"Všechno je v pořádku," to je jediné, co jsem potřebovala slyšet. A tak to i řekl.

Byla jsem těžší a těžší a už neexistovalo nic, co by mě mohlo udržet v tom tichém, barevném, kouzelném mezisvětí mezi hvězdami. V tom místě hluboké pohlcující bohyně - matky, mezi jiskrami světla - otce.

Viděla jsem jen tmu - ne tu skutečnou, černou Tmu, jakou jsem viděla na samém začátku. Nebyla to prázdná tma. Bylo to spíš... viditelné ticho. Viditelný klid a smíření.

A pak jsem se probudila a spatřila je. Tmu i Světlo, jak se na mě usmívají. Napřed to bylo rozmazané, ale za chvíli si mé oči zvykly, těžká víčka už nebyla tak těžká. Bylo to zvláštní mít tělo. Jiné, ale ne špatné. Bylo to překrásné, protože jsem tu měla obě složky svého vesmíru - Tmu a Světlo. Mámu a Tátu. Nevím, proč mě jejich přítomnost tak uklidňovala. Už jsem si na nic nevzpomínala. Bylo tu zkrátka něco, co mě k nim poutalo, něco tak moc hlubokého, že jsem na dno té pravdy nedohlédla a nemohla si to vysvětlit. Samozřejmě jsem tehdy nevěděla, že to oni byli ty dvě třecí sféry mého vesmíru. Až jednou zase odejdu, tak si vzpomenu. A až si jednou vzpomenu, tak jim o tom povím.

Takže co bylo dřív - světlo nebo tma? Je pro mě nepředstavitelné, aby bylo jedno bez druhého. Když jsem přišla, viděla jsem je už oba. Byli tu dávno přede mnou...

Takhle vznikl vesmír. Můj vesmír.

Lví vůle

22. srpna 2016 v 0:27 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid

~ Že prý mám
Pevnou lví vůli
Duše už není
Zlomená v půli ~

***

V dálce šumí moře
Vidím zářné lemurijské lodě
Co plují za novým světem
Daleko, daleko ke svobodě

Divím se, když tu tak stojím
V naší chýši z hlíny
Že neznám ten kontinent
Že svět je nějaký jiný

Vše je jiné, přesto stejné
Po spirále mířím výš
Poslouchej mě, tady jsem
Jsem tu! Prosím, Khali, slyš

Už Tě vidím, neměj strach
Jsi já, jen tisíce let zpátky
Vůně ryb, šum u pobřeží
Chci se vrátit do pohádky

Pohádka? Tolik trápila Tě
Pohádka? Ne, bolest v dítěti
Doposud sis ji s sebou táhla
Ten příběh jsi znala zpaměti..

…Dokonáno jest, slzy dojetí.
<3

Konečná, vystupovat (Za pět minut sedm)

17. srpna 2016 v 14:11 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Už je konec, už nevnímám
To, k čemu jsem byla předurčena
Klečím v slzách, jsem peří vran
Jsem osamělá a jsem sama

Už propadám se, už nežiji
Svůj život jsem nikdy nežila
Stíny se mi do očí smějí
Chci sténat, a už jsem sténala

Už to končí, už se to láme
Už stojím na okraji propasti
Pořád dokola jen to samé
Topím se, a topím se v bolesti

Co mám dělat? Řekni, Bože
Když nikdy jsi mě neviděl
Když vytahuješ na mě nože
A hraješ si v jizvách našich těl
~

Chce to bohyni

17. srpna 2016 v 13:33 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Chce to bohyni, né princeznu
Kálí, transformace časů
V barvě její pleti naleznu
svou původní starou rasu

Pak je tu ještě Kalih
strůjkyně pokory a respektu
Je to Patet, královna
..tedy jeden z mnoha jejích aspektů

Bijí se občas ve mně
Odkrývají, co chce být ztraceno
Jako dvě ohnivé koule v zimě
Na popel mění to, co má být zničeno

Po spirále se mnou běží
Za ruku se držíce
Nevím, proč mě tolik střeží
Když archetypů mám tisíce

Jsou dvě ohnivé koule
V smutné zimě mojí duše
Je to můj chladný odstup
Proti jejich drzé pýše

Občas jsou krásnou zlatou vazbou
Občas jsou v knize šílenou hrubkou
Možná díky nim jsem krásnou
Možná díky nim jsem sarkastickou čub..
:X
~

Odplouvám všemi směry

13. srpna 2016 v 16:54 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid

~
Odplouvám
Všemi směry
Najdi mě
Bez důvěry

Tříštím se
Do všech šířek
Najdeš mě
U pastýřek

Rozplývám se
Ve vzduchu
Donesu Ti
Předtuchu

V náruči plátěné
V očích osla
V chudobě bez kouzel
Oslov si posla

Houpačka pocitů
Mezi svahy
Připlouvám jako
Deštík vlahý

Tříštím se
Všemi směry
Jsem ozvěnou
Bez důvěry

Odplouvám
Do slepé výše
Najdi mě
U abatyše

Rozplývám se
Ve Tvých dlaních
Ve vůních
Milostných psaní

Svažuji se
Do hrdel slavíků
Do nozder velryb
Do nohou poutníků

Odplouvám
Každým směrem
Najdi mě
Se záměrem

Do Nekonečna

12. srpna 2016 v 18:54 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Srdce splašeně buší
Chce cítit vše, co v sobě máš
Chce splývat s Tvou duší
Na vrcholu si zasténáš

A já chci, já potřebuji
Zase cítit tu blízkost těl
A možná Tě vyrajcuji
K tomu, cos ještě neviděl

Tolik si toho ještě máme dát
A já nikdy nebudu mít dosti
Vzájemně ze sebe blaho sát
Z Tvého sevření se nikdy nevyprostit

Nikdy jsem takhle nemilovala
Po všech směrech, tak hluboce
Jsme touhou protkaná spirála
Jsme čistá láska, ne emoce

A já letím k Tobě, jako motýl vznešený
S křídly o miliardách barevných her
Jediným přáním tak mocně zmámený
To přání je - tak si mě vezmi, tak ber…

Prohýbám se v krůpějích roztoužení
Ve Tvých očích vidím vše, co je
Větší slasti prostě nikde není
Pláču dojetím; víš, jsem Tvoje

A navždy tu budu s Tebou stát
I kdybys mě myslí opustil
I kdybys mě už neměl rád
Však kdo by to vlastně dopustil?

Jsem voda s nekonečnou silou
Nepolapitelná a nezkrotná
Přesto chci být Tvou něžnou milou
Zvládneme vše, jsme na to dva

Jsem šťavnaté ovoce s pevným jádrem
Zkousni silněji, až na něj narazíš
Ty ho rozlouskneš, je nad levým ňadrem
Už Tě cítím, cítím, jak přirážíš…

Viděla jsem Tě nad obzorem letět
V noci mne sleduješ, jak nahá spím
Nahá budu na pegasově hřbetě
- dnes v noci Tě takto navštívím

Dýchej a padej hvězdnou mlhovinou
Já vím dobře, co jsem způsobila
Ta vášeň a touha je mojí vinou
Však sama jsem se poblouznila

Celá pulzuji jak splašený kůň
Chci mít Tě tu! Chci blízkost těl
Jsem tak hluboká, otevřená tůň
Nic takového jsi ještě neviděl

Světelné vlákno mi srdce tahá
K Tobě, do Tebe, a ještě blíž
Svírám Tě jako dvě stěny blaha
Se mnou se ve vrchol proměníš

Zpívám o tom, co nyní vnímám
Kolem sebe jako v zrcadlech
Naprosto všechno já přijímám
Jsi každý můj nádech i výdech.
~
Navěky. Neustále. Do nekonečna.

Jen hraj dál...

12. srpna 2016 v 11:29 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Na Tvé tělo tóny hraji
Nahota překrývá nahotu
Nevím, zda jsem v pekle, v ráji
Nevím, zda dělá to dobrotu…

Ale rulety se nikdy nevzdám
Naší hry o svobodu emocí
Možná jsi na vrcholu, hvězda
Však kdo se bude prát s nemocí?

Kdo z nás je vtělením bezmoci?
A může nám někdo pomoci?

Nevím. Na Tvé tělo hraji dál
Neumírám, jen se rodím znova
Do tmy, kdes mi duši vzal
Do tmy, jako bílá sova

Kde se bezmoc v Tobě schová?
Kdy skončí ta hra a začne nová?
***
"Neptej se, prosím… jen hraj dál…"

Óda na Archanděla

10. srpna 2016 v 20:37 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Se mnou se srdcem pojí
A za mnou vždycky stojí
S bílým kruhem ochranným
je Archanděl Oranim

Spojuje světy v celek
On je klíč, on je všelék
Všude je vždy vítaným
náš Archanděl Oranim

~
Ref.:
Templa prospice, miserere nobis
Qui miles caelestis, prima orbis
Qui lucius Dei de amare promissa
Archangelus Oranim est votum sponsa

Seni alas ipsorum
Vivat regnum caelorum
Qui lucius Dei, Qui umbra Deus
Archangelus Oranim laudamus
~

Most mezi všemi časy
Odhalí vnitřní krásy
Tím milencem oddaným
je Archanděl Oranim

Hrdý vlk okřídlený
věrnější přítel není
svým chováním vybraným
je Archanděl Oranim

~
(Ref.)
~

Je chodícím světlem vznešenosti
Otcem nejmoudřejší zkušenosti
Služebník Matky Země, Gaiou milovaný
Archanděl Oranim
~
(Ref.)
~
***
Překlad refrénu:
"Hlídej chrám, smiluj se nad námi
Ty nebeský bojovníku, první štíte
Ty světlo Boží z láskyplných slibů
Archanděl Oranim je snoubenec modliteb

Šest křídel je jejich
Ať žije království nebeské
Ty světlo Boží, Ty Boží stíne
Archanděla Oranima chválíme"


Aeternum vale

10. srpna 2016 v 12:54 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
Plazím se, už zcela nedýchaje
Při hledání fantaskního ráje
U hladových černých vran
Ante portam inferam.

Utíkám před bolestnými přízraky
Je to jen hra mezi vlkodlaky
A jejich nejvyšším Lordem
Da mihi libertatem aut mortem.

Věz, že na ničem nelpím
Ale povím Ti ještě předtím
Než mi vyrveš ze srdce další kus
Multis ictibus deicitur quercus.

Častá krůpěj kámen vždy proráží
Vytí se odráží od stěn blamáží
A v Akáši leží každý můj spis
Sub speciae aeternitatis.

Umírám, zlomená a zatracená
V bílém třpytu smutku ztracená
Ač bude brzy po všem, je to můj věčný test
Puella lupo inferno interfecta est.

Kým pro Tebe jsem?

9. srpna 2016 v 1:16 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid

Potkej mě zase tam
Jako posledně
Tam, kde vykvétám

Než mě sežehneš
Než zapomenu
Než zapomeneš

Uvítáš mě s náručí květin
A já Tebe nahým srdcem
Mozaikou z duševních střepin

Doufám, že si mě všimneš
Slib mi, že na mě počkáš
Slib mi, že pro mě přijdeš

Na povrch pod hejny ptáků
Na tu modrou planetu
Na povrch pod městy z mraků

Strhneš ze mě všechny zdi
Možná spadnou samy, až půjdeš kolem
A tehdy já poznám, že jsi to Ty

Budeš oznamovat mé zrození
Budeš výt láskou
Až později zjistíš, odkud to pramení

A jako ten nejosamělejší vánek
K Tobě přijdu, a tehdy procítíš
Že jsme víc než pár tělesných schránek

Řekni mi, Lásko, kým pro Tebe jsem?
Kdo já jen jsem,
abych se necítila být břemenem?

Potkals mě zase tam
Jako posledně
Tam, kde vykvétám

Než mě sežehnuls
Než zapomenula jsem
Než zapomenuls

Uvítals mě s náručí květin
A já Tebe nahým srdcem
Mozaikou z duševních střepin

A Ty si prý všimneš
Slíbils, že počkáš. A počkal jsi
Přišel jsi. Slíbils, že přijdeš

Řekni mi, Lásko, kým pro Tebe jsem?
Kdo já jen jsem,
abych Ti byla břemenem?

Už jsem to téměř zapomněla
Zapomněl jsi též
Dovol, abych se rozvzpomněla

Na povrchu pod hejny ptáků
Na tu modrou planetu
Na povrchu pod městy z mraků

Tam strhnul jsi ze mě všechny zdi
Možná spadly samy, jak šel jsi kolem
A tehdy já poznala, že jsi to Ty

Oznámil jsi mé zrození
Vyl jsi láskou
Až teď jsi zjistil, odkud to pramení

A jako ten nejosamělejší vánek
K Tobě jsem přišla, a tehdy procítils
Že jsme víc než pár tělesných schránek

Řekni mi, Lásko, kým pro Tebe jsem?
Kdo já jen jsem,
Když Ti nejsem břemenem?

Toulám se, touláš se světem
Pověz mi, Lásko má
Kým pro Tebe jsem?

Držím k Tvému srdci rezavý klíč
Jsme skutečně jedním, či jsme dva
Když sám se vracíš a sám zas odcházíš pryč?

Nechoď, prosím, ještě neodcházej
Nebo jdi. Jen odpusť mi, teď přijde stesk
Když byls mým rámem na obraze

Už mlčím. Ať Ti hlavu nepletu
Musíš odejít, já vím (a budu Tě jednou následovat)
A tak Ti jen vzkážu k odletu:

Potkej mě zase tam
Jako posledně
Tam, kde vykvétám

Než mě sežehneš.
Než zapomenu.
Než zapomeneš.

Ach, kdo já jen jsem,
Že klečím tu před Tebou
Každou noc a každý den?

Kým jen pro Tebe, Lásko, jsem?
Jsi tak mocný, tak krásný
Ten nejskutečnější sen.

Naposledy.

1. srpna 2016 v 14:09 | ~ KhaliaArt |  Poetický klid
31. 7. 2016 - 1. 8. 2016
Naposledy

Už nepřijdeš. Nepřijdeš, ne teď
Nositele klidu už netřeba
Husí kůže, myšlenek změť
Klid naučen; přichází nová potřeba

Zavřelo se tisíc zlatých dveří
A otevřela jedna malá vrátka
Jeho doménou jsou křídla, peří
A mou podstatou je a bude… matka

Je rozhodnuto. Přichází změny
Plní se to, co je třeba
Sny z dětství vyslyšeny
Poslední pochybnost se vstřebá

V jediné růži lze najít
Co jiní nenajdou v tisíci
Není třeba tajit
Že je to naše tajemství

Orlí zrak, moudrost výra, duše medvědí
Ze lva je pouštní duna
Že pomíjivost je iluze, to oni nevědí
Teď přichází... La Luna

Odchází Slunce a s ním i lev
Slunce ke mně přišlo v jiném těle…
Teď otvírá se Luny příběh
A za nás dva se radují andělé

Naposledy se nořím do Tvé hřívy
Když podívám se srdcem, vždy Tě spatřím
A Tvůj otisk ve mně bude živý
U Tebe jsem doma. Tam patřím

Už neodletím. Odkládám svá křídla
Naposledy na pozdrav zamávám
Neuplynu s větrem dnes ani zítra
Teď jsem země; a s ní už zůstávám

Kde jsem vždy hledala, tam našla jsem se
Našla jsem, co tu bylo už věky
A s Tvým Sluncem má Luna miluje se
A sdílíme spolu jejich doteky

Naposledy se ohlížím za vzdušným ohněm
Který mne formoval mnoho let
Teď odchází, ví, že už to není o něm
Víme, že to musí přebolet

Někdy člověk neví, v čem je lepší vidět víc
Když pak musí vidět o to méně
A nad svou minulostí se sklánějíc
Dál musí konat ve lvím jméně

Naposledy… nasávám teplo Tvého těla
Kde měla jsem vždy útočiště
Kde jsem byla rozechvělá
Však ještě setkáme se, to vím jistě…

Naposledy… své slzy skrývám ve Tvé srsti
Naposledy… nadechnu se Tvého věčného míru
Ještě jednou, naposled mě zbrzdi…
Naposled… než odejdeš do vesmíru

Naposledy…