Démonobraní - Konflikt cítění

23. září 2018 v 23:16 | ~ KhaliaArt |  Až do dna
Kdysi jsem slyšela, že trauma rozlomí duši na dvě části, kde na vědomé úrovni jedna druhou popírá, nebo přinejlepším ignoruje. A tak se rozlamujeme a zacelujeme, rozlamujeme a zacelujeme, a tak pořád dokola. To je život.

Snažím se od toho odpíchnout.

Nemůže to být tak těžké, vždyť už to dělám dlouho. Celý život.

A tak ležím a civím do stropu.

V jedné ruce Zodpovědnost. Rodina. Láska. Pohodlí. Klid. Bezpečí. Zázemí. Jistoty. Svědomitost. Stálost.

V druhé ruce Samota. Vyhoštění. Zrada. Osvobození. Nejistota. Vzrušení. Dobrodružství. Pomíjivost. Možnosti.

Dvě nohy a každá jde jinam.
Dvě hemisféry a každá myslí jinak.
Dvě srdeční komory, každá toužící po něčem jiném.
Dvě duše v jednom těle.

Jakmile vyberete jednu cestu, ta druhá se uzavře. Do těch dveří už nelze vstoupit. V jednom filmu to bylo hezky znázorněno.

Dokud si nevyberete, všechno je možné. Všechno.

Ale volba je pokrok. Život. Proudění. Přirozenost. Bilancovat mezi dvěma světy, byť vnitřními, bez ukotvení - to je pomalá smrt. To je situace k onemocnění.

Čas to rozseknout.

Nebo zacelit. Sjednotit. Jakkoliv.

Tímto dávám tomuto problému formu, se kterou mohu komunikovat tak, abych jí rozuměla.

...

Co ty dvě spojuje? - Pocit, že realita neexistuje. Že nic není špatně. Žádné rozhodnutí, žádná volba není chyba. Znám důsledky obojího.

Programy v mé hlavě říkají: Tohle máš naučeno, že je správně. Takhle bys měla být spokojená. Tady je to v pořádku a tamto je cesta do pekel.

Co je peklo? Svět ležící vedle nebe. Špatný? Ne. Jen nedoceněný, právě proto, že se o něm učíme, že špatný je. Koukáme na nebe a peklo z boku a říkáme, že nebe je nahoře.

Zkusím hlavu zase trochu pootočit na druhou stranu. A ejhle, najednou je nahoře peklo.

Cestu k osvobození sebe sama si každý určujeme sám.

Ublížit sobě nebo druhým? Kde je vlastně hranice mezi já a Ty? Ublížím Tobě - bude mě to bolet stejně tak. Soucit a sounáležitost je to, co narušuje náš pocit izolace. Je to ale pořád jen pocit... že víme, jak to ten druhý má. Ale nevíme nic.

Prý je osvobozující uvědomit si, že neexistujeme. Já nevím. Znamená to, že na ničem nezáleží? Anebo naopak - znamená to, že záleží jen na tom, jak si svou neexistenci vychutnáme, se vším všudy?

Stále se ale motám v kruhu. Tak začnu jinak.

Co hledám: Štěstí. Smíření. Splynutí v sobě samotné. Harmonii (!).
Co postrádám: ... není to totéž?
Lásku - k sobě samotné. Tak asi není...


Cestu k osvobození sebe sama si každý určujeme sám.

Ta moje malá dušička - a egíčko - si hodlá řádně dupnout.
"Nemusím nikoho a nic poslouchat! Mám právo na svůj život! Mám právo na svoje vlastní rozhodnutí! Nemusím se ohlížet na žádná přesvědčení a soudy druhých! Je to můj život!"

A druhá strana říká:
"Život není Tvůj. Ty nejsi samostatná jednotka, nikdy nebudeš. Můžeš se odštěpit a žít v pocitu, že jsi, ale ten pocit je iluze."

"Každý pocit je iluze, úplně každý!"

"To Tě nezbavuje odpovědnosti."

"Co je odpovědnost?"

"Důvod, proč jsi naživu. Takže buď budeš žít, nebo nebudeš."

"Důvod k žití si dávám sama. Třeba žiju pro duhové jednorožce."

"To je útěk. Nemůžeš jen tak něco plácnout. Jsi víc než to, co Tě zrovna napadne."


• ŘEŠENÍ:
Přijmout všechny části sebe sama. Mít se ráda. Mít ráda své démony, protože to je moje součást. To je úplně první fáze.

ŽÍT VŠECHNO, CO JSEM. Důvěřovat tomu a nestydět se za to. Stát si za svým. Držet si své opravdové hranice ve všech směrech.

Přijmout fakt, že jsem bytost, střípek existence, který si potřebuje temnotu osahat. Tu pravou, tu nahou, tu hlubokou, tu děsivou a mocnou.
Že jsem bytost, která potřebuje dno. Prostá půda pod nohama mi nestačí a stačit nebude. A pokud mám fungovat v tomto světě - potřebuju mít pod vlastníma nohama vyřešené peklo. Teprve poté mohu srovnat to, co je výš a nahoře.

Jsem jaká jsem.

Čas odložit strach. Čas žít.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama